Od gazanské války v létě 2014 nemá Izrael klid. Navzdory příměří a ačkoli už od onoho krvavého střetnutí uplynulo půl roku, ve Svaté zemi to stále ještě vře. Jako by se ovšem těžiště konfliktu z Pásma Gazy ovládaného Hamásem přesunulo k palestinským Arabům ve východním Jeruzalémě, z palestinských autonomních území k Arabům, kteří mají volný vstup do židovského státu.

Již během polního tažení „Cuk Ejtan“ („Pevná skála“), jak izraelská armáda nazývá bitvu o Pásmo Gazy v červenci a srpnu 2014, došlo v Jeruzalémě k teroristickým útokům. Například 4. srpna převrhl Palestinec Naíf Džabis z východojeruzalémské čtvrti Džabel Mukaber svým rypadlem linkový autobus v západojeruzalémské čtvrti Šmuel HaNavi. Došlo přitom k zabití rabína Avrahama Wallese, devětadvacetiletého otce pěti dětí, a k zranění pěti dalších osob. O pár hodin později zranil jeden motocyklista střelbou z pistole několik stopařů, kteří na hoře Skopus čekali, zda jim někdo zastaví. Šest týdnů nato se v městě Petach Tikva při stavebních pracích zřítil šestadvacetiletý Natanael Arami z jedenáctého poschodí. Teprve o několik týdnů později se zjistilo, že mu arabští kolegové přeřezali několikanásobné jistící lano.

Od poloviny října začali útočníci silnější měrou používat k teroru proti Izraelcům aut, kamení, šroubováků a železných tyčí, ale též pistolí, nožů a seker. Nejhlouběji se zatím tato vlna násilí dostala při útoku na rabína Jehudu Glicka 29. října, který Glick po těžkém zranění přežil, a 18. listopadu při masakru v synagoze „Kehilat Jaakov“ v ortodoxní jeruzalémské čtvrti Har Nof. Během modliteb tam vrazi noži a sekerami způsobili hotové jatky, jejichž obětmi se stali čtyři rabíni a předtím, než se podařilo útočníky zneškodnit, ještě i jeden policista, třicetiletý Drúz Sidan Nahad Zaíf z Galileje. Pachateli byli Hasan a Udaj Abú Džamalové, dva bratranci, rovněž ze čtvrti Džabel Mukaber.

Všechny případy této vlny teroru mají jedno společné: útočníky byli Arabové z východního Jeruzaléma, kteří se jako držitelé izraelského osobního průkazu mohou volně pohybovat po celém Izraeli. Dále - pokud je zatím známo - šlo u všech pachatelů o osamocené jedince, sice zčásti svými vztahy či důvěrnými kontakty spjaté se známými teroristickými skupinami, přece však ne natolik, že by se jejich zločiny daly prokázat jako připravené zvenčí. Proto je těžké, ne-li přímo nemožné je vystopovat pomocí zpravodajské služby. A konečně: ve všech případech použili útočníci nejjednodušších prostředků - nářadí a vozidel, v nichž pracovníci bezpečnostních složek mohou předtím, než skutečně dojde k útoku, jen těžko rozpoznat teroristické zbraně.

Vzhledem k této situaci se v řadách izraelské veřejnosti v poslední době opakovaně vžilo označení „Intifáda vlků samotářů“; takto vytvořený pojem je ovšem vlastně rozporný. Taková „intifáda“ je totiž podle významu slova lidovým povstáním, jímž se Palestinci chtějí zbavit izraelské okupace. Navíc je oběma dosavadním intifádám - oné první z konce osmdesátých let i té druhé, která začala na konci roku 2000 - společné to, že je cílevědomě připravili a řídili palestinští političtí předáci. To lze zpětně jednoznačně prokázat a vzhledem k tomu se taková řada akcí jednotlivců dá jen stěží označit jako „intifáda“.

Spontánní lidové povstání?

Souběžně, avšak bez prokazatelné souvislosti dochází v Jeruzalémě od září opakovaně k střetům mezi mladistvými Palestinci a pracovníky izraelské bezpečnosti. Zvlášť palčivým ohniskem se stala Chrámová hora v Jeruzalémě s mešitou al-Aksá a Skalním dómem, již muslimové nazývají „al-Háram al-kudsí aš-šaríf“, „Vznešená svatyně“. Pod titulkem „Jeruzalém hoří“ si deník Haarec v polovině září stěžoval, že se různá povstání v Jeruzalémě a násilnosti proti Židům bagatelizují a že je policie ignoruje.

V polovině října navštívili Chrámovou horu přední představitelé izraelsko-arabské společnosti, mezi nimi například poslanci Knesetu Džamal Zahalka a Hanín Zoabí, a rovněž zástupce šéfa Islámského hnutí v severním Izraeli Kamál Chatíb. Sledovali, jak si arabští výrostci na tomto posvátném místě vyskakují na izraelskou policii. Načež se 17. října nechal slyšet palestinský prezident Mahmúd Abbás: „Osadníci,“ tvrdil, „neměli právo znesvětit mešitu al-Aksá.“

Copak se přihodilo? Co ty Palestince tolik rozčílilo? Dokonce i levicový Haarec, který je přece - pokud jde o zájmy Palestinců - tak nedůtklivý, užasle konstatoval, že se vlastně nestalo nic nového: vždyť od roku 2004 je Chrámová hora několik hodin denně otevřena pro židovské a nemuslimské turisty.

Odpověď Izraelce, který sleduje palestinské sdělovací prostředky

Itamar Marcus se svou organizací „Palestinian Media Watch“ (Monitoring palestinských médií - PMW) již po léta registruje, co přináší jak tisk, rozhlas a televize v Palestinské autonomii, tak i Twitter nebo Facebook - tato „okna do palestinské společnosti“. Podle vlastního názoru je schopen předložit svůj závěr, pokud jde o současný vývoj.

Podle Marcuse všechno začalo vytvořením palestinské „vlády jednoty“ 2. června 2014. Rozhodující součástí této dohody mezi Palestinci byly volby, které se uskutečnily během šesti měsíců. Oficiální orgán Palestinské autonomie Al-Chaját al-Džadída uveřejnil poslední anketu, v níž palestinská společnost potvrdila, že fatážský kandidát získal více než pětatřicet procent hlasů, zatímco Hamás se svými dvanácti procenty zůstal daleko vzadu. „Hamás potřeboval konflikt,“ vyvozuje z toho Marcus; jen tak mohl totiž dostat v národních volbách nějakou šanci.

Faktem je, že okamžitě po výzvě šéfa politického byra Hamásu Chálida Mašála k unášení Izraelců došlo k únosu tří nezletilých Židů ze skupiny osad Guš Ecion, jenž vedl k válečné operaci „Cuk Ejtan“. Také se právě tehdy izraelské bezpečnostní síly pochlubily tím, že zabránily celé řadě únosů. Výsledky červencové a srpnové ankety jasně ukazují, že Hamás v oblibě u palestinského obyvatelstva předběhl Fatáh: v srpnu, po skončení gazanské války, jich už čtyřiadevadesát procent dalo najevo svou spokojenost s jeho protiizraelskými válečnými úspěchy. Po válce by bylo bývalo dalo své hlasy prezidentu Mahmúdu Abbásovi pouhých dvaatřicet procent Palestinců, kdežto hamásovskému vůdci v Pásmu Gazy už celých jednašedesát procent. Marcusův závěr zní: „Izrael dosáhl svých vojenských cílů - avšak v bitvě na poli propagandy zvítězil Hamás.“

Podle toho se tedy zřejmě Abbás během léta přeorientoval na hamásovský směr proto, aby získal podporu palestinského obyvatelstva. „Ruku v ruce s Hamásem přemůžeme Izrael,“ rozhlásil Fatáh na svých oficiálních facebookových stránkách - a dodal: „Jeden Bůh, jeden nepřítel, jeden cíl - spojte Hamás, Fatáh a Islámský džihád!“ [Srovnejme: jeden národ, jedna říše, jeden Vůdce - oblíbené heslo nacistů a Hitlera, pozn. překl.] V červenci orgány Fatáhu jako jeden muž oslavovaly sebevražedné atentátnice. Na podporu této politiky vyrukovaly dokonce i s fousatými legendami o krvi: „Bůh Židů si žádá krev ‚našich dítek‘ do pesachových macesů!“ A nakonec, od 2 2. července, již i sám palestinský prezident začal energicky vyzývat k násilí - s odvoláním na Korán.

Bezprostředně před sérií útoků v Jeruzalémě v druhé polovině října vysílala oficiální palestinská televize nesčetněkrát jeden Abbásův projev, v němž palestinský prezident nařizoval bránit „osadníkům za všech okolností“ ve „vstupu do Vznešené svatyně - al-Háram al-kudsí aš-šaríf“ a v jejím „znečišťování“. Marcus sleduje oslavování takzvaných „mučedníků“ - totiž teroristů, kteří nepřežili svůj útok a které by „národ rád doprovázel na cestě k jejich sňatku“ - avšak i staré antisemitské vzorce, které by mohly klidně pocházet z německého nacistického plátku „Der Stürmer“. „Da´ís“ znamená „přejet“; proto se v palestinských médiích užívá slovních hříček, při nichž se současné teroristické útoky - najíždění auty na cestující na tramvajových ostrůvcích - oslavují asociací s Islámským státem v Sýrii a Iráku, zvaným „Da´íš“.

Podle ankety konané 28. října by prý voliči dali Abbásovi opět 35,8 procenta, kdežto hamásovskému premiéru Hanijovi už jen 28,3 procenta. „Abbás dosáhl svého,“ soudí Marcus s přesvědčením a očekává, že se v nejbližší době situace opět poněkud uklidní.

Hypotéza profesionálního židovského pozorovatele palestinských médií je nejen v rozporu s prohlášením Jorama Kohena, šéfa vnitrozemské tajné služby Marcusova vlastního státu, jenž před bezpečnostním výborem Knesetu vyslovil názor, že Mahmúd Abbás teror nijak nepodporuje - nýbrž staví na hlavu i všechny zažité myšlenkové stereotypy Evropanů i Američanů. Není tomu tak, že po válce proti židovskému státu touží jen vedení Palestinců nebo extrémisté a islamisté v jeho řadách, zatímco většina obyčejných lidí si přeje pouze žít v míru. „Lid“ ve skutečnosti „bojovníky odporu“ obdivuje a palestinští politikové, kteří vsadili na rozhovory a dorozumění se „sionisty“ nebo „těmi Židy“, nemají žádnou šanci získat popularitu. Soupeří Hamás s Fatáhem svým válečným štvaním a nenávistí k Židům opravdu jen o popularitu, nebo tím jedem hluboce otrávili svůj vlastní lid? Izraelská okupace a patová situace, v níž uvízla politická jednání, rozhodně nejsou jediným důvodem teroru, který Izraelcům a Palestincům opětovně brání začít budovat společnou budoucnost.

Jak reaguje Izrael na „intifádu vlků samotářů“

Osvědčenými prostředky - výstavbou zdi, informacemi od tajných služeb, spoluprací s bezpečnostními silami úřadu Palestinské autonomie nebo nasazením armády - Izrael „intifádu vlků samotářů“ nezvládne. Motivace této nejnovější vlny teroru ani prostředky, jichž pachatelé používají, nejsou ničím novým, ale fronty, jak se zdá, probíhají teď jinudy.

Politikové i policie vybízejí obyvatelstvo ke zvýšené opatrnosti a uvažují o usnadnění dostupnosti zbraní pro civilisty. Od útoku na synagogu v jeruzalémské čtvrti Har Nof požaduje nápadně mnoho ultraortodoxních Židů výcvik ve zbrani. Takzvaní „Charedim“ tradičně odmítají jakoukoli vojenskou službu, proto docházelo od založení státu v izraelské společnosti neustále k ostrým potyčkám. Nyní dokonce rabíni, kteří mají hlavní slovo, dovolili nosit o šabatu zbraň, neboť přikázání chránit život je důležitější než sobotní klid. Vydali též pokyn, aby byl od nynějška při bohoslužbách v synagoze vždy přítomen aspoň jeden ozbrojenec.

Kontroverzní rozhodnutí ničit domy rodin atentátníků přichází opět na přetřes; má odstrašit případné další pachatele vyhlídkou na bídu, do níž by takovým činem uvrhli své rodiny. Dá se ovšem čekat, že toto opatření povede k soudním přím jak na národní, tak na mezinárodní rovině. Vzhledem ke skutečnosti, že ti, kdo rozpoutali nejnovější vlnu teroru, byli vesměs poživateli sociálních práv izraelských občanů, má se do budoucna palestinským teroristům a jejich rodinným příslušníkům odebrat povolení k trvalému pobytu, nemocenské pojištění i sociální dávky. Také se mají mrtvoly teroristů předávat rodinám později, než bylo dosud obvyklé, aby se ztížilo pořádání oslavných pohřbů hned po atentátu. Nelze přeslechnout bezmocnost pronikající všemi těmito úvahami; činy osamělých teroristů jsou totiž naprosto zřejmým dokladem, že jak v Izraeli, tak na palestinských územích proniká do srdcí a myšlení mladých muslimů radikální ideologie Islámského státu.

© Johannes Gerloff
přeložila Ivana Kultová
www.wilberforce.cz