Tento text reaguje na článek pana Stejskala Díky, Markéto! a chtěl jsem ho nazvat Díky, Lubomíre. Označit totiž pouze a jedině samotné popírání holokaustu za trestný čin je pouhý alibismus ze strany většinové euroamerické kultury, její snaha očistit své černé svědomí. Hrůznost systematického likvidování Židů, pro které se vžil termín holokaust, je dnes užíván i jako expresivní superlativ pro nejrůznější jiné etnické čistky, jejichž rozsah i podstatu nelze rozsahem s hubením Židů nikterak srovnávat.

Objektivně posuzováno, skutečný holokaust (úplné spálení, v původním významu rituální oběti) se nezdařil. Židovský národ stále žije, a to víc než úspěšně. Obývá bohatý a demokratický stát, který se dokázal ubránit vnějším nepřátelům. Tisícovkami patentů vylepšuje život našeho civilizačního okruhu. Dalo by se říci, že i přes šest milionů jeho obětí se jednalo o velmi nepodařený holokaust. Sami Židé užívají slovo šoa, tedy zničení nebo spíše velké neštěstí. Jedno z mnoha neštěstí, které je postihovaly po celou dobu jejich národní existence. Ono „velké neštěstí“ neznamenalo pouze koncentráky, plynové komory a krematoria, ale hlavně hromadné popravy, úděsné životní podmínky v táborech, které zákonitě vedly ke smrti. To vše se po dobu několika let vztahovalo na celé obrovské území, kde Židé po staletí žili. A zejména byli jakožto Židé už nevývratně stigmatizováni. Navzdory tomu židovský národ kompletně zholokaustován naštěstí nebyl.

Události, které se nazývají šoa, však tvoří důležitou součást židovské identity. Násilí byli Židé vystavováni v antickém Římě, pak ve Španělsku, Francii, Německu, Rakousku, Polsku, Rusku, byli spolu s křesťany v podřadném postavení v Osmanské říši, prakticky všude. To násilí ale bývalo rozptýleno v čase i prostoru. Teprve šoa ve 20. století Židům ukázala, že jakákoli integrace (v historii zákony blokovaná) nepomůže, že zůstanou navěky Židé, a pokud se na to budou snažit zapomenout, „nějaký gój jim to připomene“. Fakt šoa zastínil ideu sionismu, nebo ji postavil na zcela jinou úroveň. Tvrdit o dnešním Izraeli, že se jedná o sionistický stát, je velmi nepřesné. Poněkud bezzubá Balfourova deklarace vycházející z myšlenky, že každý národ by měl mít své výsostné území, vyústila právě po šoa v usnesení OSN o vzniku státu Izrael. Následné události jsou známé a jediný, kdo toto rozhodnutí od základu stále popírá, jsou ve své většině arabské státy. A starý antisemitismus jen proměnil svou nálepku na antisionismus vzkvétající v levicové Evropě (hnědá pravice si v tom ohledu nebere servítky).

Jak jsem naznačil, šoa je jedním z principů židovské identity – ověřili si totiž během šoa v praxi, že Židé budou stále všichni, ať se jakkoliv snaží integrovat, a že šoa současně legitimizuje potřebu jejich vlastního státu. Výroky, že Židé na „popularizaci“ holokaustu vydělali, jsou na argumentační úrovni Protokolů sionských mudrců. Někteří známí židovští intelektuálové, stavící se proti Izraeli, prostě jen bagatelizují zkušenost šoa, potažmo onoho nepřesně užívaného holokaustu. Snaží se vyhnout oné kolektivní zkušenosti, chtějí hlásat protižidovská ideologémata, snad proto, aby nebyli považováni za ty „zlé Židy“. Ale ať mluví cokoliv, Noam Chomsky zůstane pro antisemity stále jen užitečným idiotem, Židem, který se nepovedl (jako Karel Marx).

Odvážím se říci spolu s Lubomírem Stejskalem, že na základě současné situace Židů užívat pojem holokaust v jeho hlavním významu a trestat jeho popírače nemá smysl. Naopak šoa je tragickým vyvrcholením dlouhodobého tlaku, který vedl k reálnému řešení – ke vzniku jejich národního státu. Popírat holokaust, plynové komory, počty mrtvých je opravdu bezvýznamná pitomost diskvalifikující jejich zastánce. Upírat ale izraelským Židům právo na stát a jeho obranu, podporovat politicky jejich arabské nepřátele, zastírat historicky setrvalý antisemitismus antisionismem je jen pokračováním starých evropských a islámských antipatií. Ty ovšem kvůli zprvu zmíněnému alibi mají své „morální“ oprávnění a trestné nejsou. Což ale neznamená, že nejsou hanebné.