Triumfální vítězství Izraele v roce 1967 udělilo smrtící ránu ideji panarabismu. Ani celoarabská fronta nedokázala napodruhé porazit židovského vetřelce. Spojená arabská republika Egypta, Sýrie a Jemenu se rozpadla už 1961.

Oproti Naqbě, jak Arabové říkají porážce a exodu po porážce 1948-49, se Naksá, porážka a exodus 1967, stala pro palestinské Araby okamžikem sebneurčení. Už v roce 1964 vznikla v Jeruzalémě zastřešující Organizace pro osvobození Palestiny.

Lídrem OOP se stal velitel nacionalisticko-marxistického Fatahu - Jásir Arafat. Po celoarabské porážce začal razit myšlenku svébytného arabského národa Palestinců. Do starého železa odešel jeruzalémský islamista a přítel Adolfa Hitlera, Amín Husejní.

Vláda v Jeruzalémě, bezradná po nezájmu Egypta, Jordánska a Sýrie jednat o míru výměnou za návrat dobytých území, nabídla v lednu 1968 Arafatovi tajná jednání o palestinské autonomii na Západním břehu. Arafat to odmítl (prozradil mi ex-šéf Mossadu E. Halevy).

Touha po pomstě za 1967 a po celoarabské prestiži nastartovala nebývalou podporu palestinských geril. Arafat umně likvidoval konkurenci a manévroval mezi Egyptem, Sýrií a Irákem. OOP si z Jordánska, kam zamířila většina uprchlíků, udělala základnu.

Rostoucí Arafatovy ambice, výzvy ke svržení jordánské vlády i stále častější střety s izraelskou armádou vyústily v Černé září 1970. V jordánské občanské válce zvítězil jordánský král Husajn a OOP s desítkami tisíc Palestinců vyhnal. Odešli do Libanonu.

6.10.1973 zaskočila Izrael mohutná ofenziva Sýrie a Egypta. První zlikvidovala protileteckou obranu na Golanech, druhý snadno prorazil Bar Levovu obrannou linii na východní břehu Suezu. Premiérka Golda Meirová neuposlechla varování Mossadu.

Po prvních dnech porážek se izraelské síly zmátořily a přešly do protiútoku. Divoký generál Ariel Šaron překročil Suez, jiné jednotky se probojovaly na 30 km od Damašku. Bylo to ale Pyrrhovo vítězství s obrovským množstvím ztrát. A taky poslední velká arabsko-izraelská válka.

Jomkipurská válka arabskému světu ukázala, že Izrael na mapě Blízkého východu zůstane. OOP se napříště soustředila jen na terorismus. USA nahradily Francii a Británii jako hlavní zbrojíř židovského státu. A západní levice opustila podporu malého Davida a začala se bít za malého Goliáše.

Za svou chybu Golda Meirová zaplatila a v roce 1977 vůbec poprvé vyhrála volby pravice. Navzdory hysterii o nástupu fašismu nakonec Menachem Begin, lídr Likudu a bývalý vůdce židovských teroristů ze 30. – 40.let, podepsal první mír s arabskou zemí, s Egyptem.

Partner mírových dohod z camp Davidu 1978, generál a prezident Anvar Sadat, za svou odvahu zaplatil. V roce 1981 ho zavraždili při vojenské přehlídce. Doplatil i na svou alianci s islamisty, kteří v 70. letech po krachu panarabsklé ideje výrazně poslílili.

Arafatova OOP zatím v roce 1975 rozpoutala občanskou válku v Libanonu. Tak jako v Jordánsku se uprchlické tábory staly státem ve státě. Ze šarvátek s křesťanskou milicí Falangou brzy vypukl bratrovražedný konflikt všech proti všem.

Do války se postupně zapojila Sýrie (od 1976) i Izrael. Na straně spojenců z Falangy vtrhla IDF v roce 1982 do Bejrútu s cílem zbavit OOP základny pro útoky na Izrael. To se podařilo a OOP pod ochranou OSN zemi opustila. Tentokrát do Tuniska.

Přes sérii ukrutností si celý svět zapamatoval tu z bejrútské Sabry a Šatíly. IDF tábory obklíčila a pustila dovnitř falangisty, aby zlikvidovali bojovníky OOP. Křesťané ale rozpoutali masakr nejmíň dvou tisíc lidí. Vina padla na Izrael, byť vraždění Arabů provedli Arabové.

Po neúspěchu teroristické strategie OOP (po krachu strategie armádního vítězství) vypuklo na okupovaných palestinských územích spontánní povstání. Intifáda přinesla ikonické záběry teenagerů s kameny proti izraelským tankům. Zrodila se účinná strategie.

V roce 1988 učinilo OOP vstřícný krok – poprvé uznalo právo Izraele na existenci. Zvláštní krok gerily vůči nepřiznané jaderné mocnosti otevřel utajené komunikační kanály. Výsledkem byly mírové dohody z Osla 1993 a přelomová Nobelova cena pro Arafata, Rabina a Perese.

Jako první předal Izrael v roce 1994 Gazu – byť s osmi tisíci osadníků. Arafat si ale ponechal svůj trumf – konkurenční islamisty Hamásu. Teroristické hnutí založené v roce 1987 i nadále pokračovalo v teroru proti Izraeli. V roce 1994 proto kolem Pásma Gazy vyrostl ochranný plot.

O rok později dostal mírový proces založený na americkém tlaku, izraelských ústupcích a palestinském maximalismu tvrdou ránu – židovský náboženský extremista zavraždil premiéra a tahouna míru Jicchaka Rabina. Pokračující teror zatím zadrhl izraelské nadšení.

Izraelská odpověď na teror – zvyšování populace osad – zadrhla palestinské nadšení. Za 30 let narostl počet kolonistů ze 250 na 700 tisíc na Západním břehu a ve Východním Jeruzalémě. Nové osady příliš nezvnikají, ve stávajících 144 ale roste populace. Kolečka míru se zadrhla.

Poslední velký pokus – summit v Camp Davidu 2000 – nabídl Arafatovi Gazu, 92 % Západního břehu, suzerenitu ve Východním Jeruzalémě, návrat 100 tis. uprchlíků do Izraele a 30miliardový fond na odškodnění ostatních. Arafat odmítl. Vzápětí vypukla druhá intifáda.

Z palestinského pohledu ji vyprovokovala návštěva Chrámové hory opozičního lídra Šarona. Zadržené dokumenty i prohlášení lídrů Hamásu odhalily, že k celopalestinskému povstání dal rozkaz Arafat. Opuštěný všemi zemřel 2004 v pařížské nemocnici.

V roce 2005 nakázal Šaron, teď už premiér, nucenou evakuaci izraelských osad z Gazy. Skončilo tím 38 let okupace. O rok později vyhrál palestinské volby Hamás. O další rok později vyhnal z Gazy Fatah a získal 360km2 teroristickou základnu. Palestina se rozdělila.

Kvůli pokračujícím raketovým útokům Izrael po krvavém převratu zahájil pozemní, námořní a leteckou blokádu Gazy. Dovnitř se mělo dostat jen vojensky nevyužitelné zboží. Vynalézavost islamistů, podzemní tunely a podpora radikálních států zajistily přísun zbraní.

Následovaly války Hamásu proti Izraeli 2008-9, 2012, 2014 a teď 2023. Mezitím proběhly menší střety. Izraelská představa, že islamistům jde o ukončení blokády a pragmatickou správu svého území vzaly za své 7.10.2023. Ten den jasně ukázal, že spadli na dno Islámského státu.

Zkorumpovaná palestinská gerontokracie na Západním břehu se zatím pod tlakem Hamásu a Islamistického džihádu postupně hroutí. Už teď neovládá města Džanín a Hebron, Nábulus je na spadnutí. Zbytek je blízká budoucnost.

Pro zájemce o širší souvislosti je tu k dispozici má kniha Z Izrastiny z láskou. Napsal jsem ji s naivní představou, že si tím ušetřím psaní nekonečných vláken na Twitteru.