Izraelsko-arabský spor netrvá tisíce let a Palestinci nejsou potomci Filištínů. Provincii Judea přejmenoval mstivý imperátor Hadrián po třetí židovsko-římské válce. Po zmizelém kmeni s cílem vymýtit samu existenci Židů.

Pokud někde hledat začátek, pak 1882. Po Palestiny přijeli první židovští uprchlíci z ruského impéria. Po sérii děsivých pogromů způsobených/tolerovaných carským dvorem. Protosionisté nakoupili neplodné pozemky s cílem budovat nový zemědělský život.

Palestina tehdy byla ospalou provincií Osmanské říše. V roce 1882 tam žilo 400 tis. muslimů, 45 tis. arabských křesťanů a 15 tis. Židů, kteří žili v Jeruzalémě kontinuálně od bliblických dob. Na severu malarické močály, na jihu rozsáhlé pouště.

Dnes celým muslimským světem venerovaný okrsek Haram al-Šaríf v centru Jeruzaléma byl zarostlým zpustošeným místem. Třetí nejsvětější místo islámu bylo zcela mimo zájem a údržbu. Většinu pozemků vlastnili bejové ve vzdáleném Istanbulu.

Zlomem stala kniha Židovský stát od jednoho z nejrevolučnějších myslitelů přelomu 19./20.stol. Theodor Herzl v roce 1897 definoval sionismus. Ten neobsahuje nic víc než tři body: Židé jsou národ. Aby přežili, musejí mít svůj stát. Vybudují ho na místě svého někdejšího státu.

Veškerá komunisticko-muslimská propaganda, která sionismus lživě postavila na roveň nacismu a která dokonce dokázala sionismus odsoudit rezolucí VS OSN (!!!) v roce 1975 jako rasistickou ideologii, je čiré svinstvo. Sionismus je ideologií židovského národního sebeurčení.

Židovský projekt v Palestině spojoval finance a organizaci ze Západu s fyzickou záchranou vražděných židů v ruské říši. Centrální budování infrastruktury a přísun evropských investic prudce nastartovaly ekonomiku. S ní se zrychlila imigrace. Židovská, ALE i arabská.

V roce 1917 dobyl Jeruzalém britský generál Allenby. Začalo 30 let britské nadvlády. Prudký růst populace. Do roku 1947 narostl židovský sektor o 470 tis., arabský dokonce o 590 tis. Ve většině šlo o přistěhovalce nalákané sionistickým snem, resp. hospodářským růstem.

Nejvíce arabských přistěhovalců ze zahraničí zamířilo do smíšených měst. V Haifě narostlo arabské obyvatelstvo o 290 %, v Jeruzalémě o 131 %. Jinými slovy, přistěhovalectví do britské Palestiny proudilo intenzivně z Evropy i z arabských zemí.

Prvním velkým střetem, bylo v roce 1929 vyvraždění židovské populace, která žila v Hebronu od biblických dob. Následovalo arabské povstání 1936-39 s tisíci mrtvých Arabů, Židů a Britů. V reakci na státotvorný židovský projekt se rodí zárodky palestinské myšlenky.

Po druhé světové válce došel Británii dech. Rozhodla se pustit Indii, nepotřeboval tím pádem Palestinu. 29.11.1947 se v OSN hlasovalo – arabsko-židovská Palestina NEBO arabský a židovský stát. Vyhrála druhá verze. Jde o klíčový okamžik celé ságy.

Rezoluce VS OSN č.181 (ne Rady bezpečnosti, ale všech států v OSN) rozdělila Palestinu na arabský a židovský sektor. Jeruzalém pod správu OSN. Židovská agentura přijala, palestinské vedení odmítlo, arabské státy hlasovaly proti. Prohrály 75:35.

V Palestině vypukly boje. Nebyly ojedinělé masakry jako vyvraždění až 250 obyvatel arabského Dajr Jasínu židovskými teroristy v dubnu 1948. Předhnáněním se v popisu ukrutností se arabský tisk pokusil mobilizovat k boji. Dosáhl ale opaku – desítky tisíc lidí začaly prchat.

Uprostřed občanské války se Britové stáhli v květnu 1948. Židé vyhlásili 14.5.1948 Izrael v hranicích rezoluce 181. Koalice sedmi arabských států svůj odpor potvrdila invazí s cílem Izrael zničit. Ten ale válku vyhrál a dobyl část území určeného Palestincům.

V oblíbené matematice odpůrců Izraele se žongluje s čísly rezolucí. UNGA 181 ale vždy chybí. Zde ale leží jádro konfliktu. Arabské státy spolu s palestinským vedením odmítly uznat právo Židů na vlastní stát. V rozporu s rozhodnutím celého OSN se ho následně pokusily vyhladit.

Během války zahynuly tisíce lidí. Před boji utekly celé komunity – Židé k moři, Arabové do vnitrozemských hor. Izraelský plán systematického vyhnání neexistoval, byť některé jednotky Araby vyháněly. Uprchlíci čekali, že se po porážce Židů se vrátí.

Uprchlo na 750 tis. palestinských Arabů. Část z nich se později chtěla vrátit. To ale Izrael nedovolil. Za porážku se poražené arabské státy mstily. Jak mohli tihle trpění Židé porazit spojenou arabskou moc? V letech 1948-55 vyhnaly 950 tis. Židů. Dodnes neznámá kapitola.

V období 1949-67 bylo území, které dnes požaduje palestinská vláda, pod arabskou kontrolou. Egypt v Gaze palestinský stát nedovolil. Zajordánsko anektovalo Západní břeh a přejmenovalo se na Jordánsko. V Jeruzalémě vzplály synagogy a prastaré náhrobní kameny vydláždily silnice.

Až do roku 1967 se Izrael děsil arabského behemota – Egypta. Jeho lídr Gamál Násir se rozhodl odčinit porážku ‚48 a ve druhém kole úkol dokončit. Na křídlech panarabismu (arabské jednoty, socialismu a dekolonizace) sjednotil arabské ambice zničit židovský stát.

Izrael v obavách z chystaného útok váhal do poslední chvíle. Nakonec ale dospěl k závěru, že válka o přežití je neodkladná. Preemptivní úder předčil očekávání a izraelské armády dobyly Sinaj, Golanské výšiny a Západní břeh. Izrael čekal na nabídku míru výměnou za území.

Telefon v Jeruzalémě nezazvonil. Liga arabských států zakázala s Izraelem jednat. Potvrdila i rozhodnutí z roku 1949 neudělit palestinským uprchlíkům občanství. Pod kontrolou Izraele se ocitl milion nechtěných Arabů. Dalších až 350 tis. před izraelskými tanky uprchlo.

První osady na Západním břehu vznikl v lednu 1968 samovolně. Na křídlech triumfu se do svých vesnic, které zničila jordánská armáda a částečně vyvraždily palestinské milice, vrátili původní obyvatelé. Systematické osidlování/kolonizace přišly o něco později. KONEC 1. DÍLU

Poskytl autor ze svého Twitteru X