Negevský summit ve stínu progresivismu

Když 27letý palestinský terorista Diaa Hamarsheh dne 29.3.2022 zastřelil pět Izraelců v Bnei Braku, palestinští Arabové v pásmu Gazy a v Judeji a Samaří pořádali oslavná shromáždění a na nich rozdávali jejich účastníkům sladkosti.

Nezáleželo jim na tom, že jedna z pěti obětí, policista, byl izraelský Arab Amir Khoury, který zahynul během přestřelky s útočníkem. Palestinci oslavují sladkostmi a ohňostroji, kdykoli se jim podaří usmrtit Židy.

Jednalo se o třetí podobný smrtelný teroristický atentát během osmi dnů, během kterých přišlo o život 11 Izraelců. Další izraelští pozůstalí truchlí nad svými zabitými rodinnými příslušníky, kteří zemřeli jen proto, že byli Izraelci.

Summitu v Negevu, který se konal ve dnech 27. a 28.3.2022, se zúčastnily Spojené arabské emiráty, Bahrajn, Egypt, Maroko a USA. Americký ministr zahraničí Antony Blinken na něm řekl, že bezprecedentní mírové dohody mezi Izraelem a arabským světem, které následovaly po historických Abrahamových dohodách, „nenahrazují pokrok mezi Palestinci a Izraelci“.

Co myslel Blinken pod pojmem „pokrok“? Měl snad na mysli to, že palestinští Arabové musí přestat vraždit Izraelce a krást jim půdu?

Domníval se snad, že je nutné, aby palestinští politici upustili od divokého protiizraelského podněcování svých obyvatel a skončit s bujarými oslavami, kdykoliv jsou Židé zavražděni?

Uvažoval vůbec o tom, že Palestinská samospráva musí přestat učit své děti nenávidět a zabíjet Židy?

Ne, takto Blinken nepřemýšlel, termínem „pokrok“ měl na mysli izraelské ústupky.

Ačkoli odsoudil teroristický útok v Bnei Braku během několika hodin od jeho spáchání, neuznal, že jediným důvodem takového násilí je ten, že Palestinci, ovlivnění a zfanatizováni teroristickými organizacemi, chtějí zničení Izraele.

Nepřiznal, že válka proti Izraeli je vedena hlubokým antisemitismem a náboženským fanatismem. Na tiskové konferenci před zahájením summitu v Negevu ani nepřipustil že lidmi odpovědnými za absenci palestinského státu nejsou Izraelci, kteří s jeho vytvořením opakovaně souhlasili, ale samotní palestinští vůdci, kteří vždycky dvoustátní řešení odmítli.

Místo toho přisoudil vinu za nedostatečný pokrok Izraeli. Na summitu řekl, že „mír by měl být podporován prací na předcházení všech činů, které by mohly zvýšit napětí, včetně rozšiřování osad, násilí osadníků, podněcování k násilí, demolic, plateb jednotlivcům usvědčeným z terorismu, vystěhování rodin z domovů, kde žily po desetiletí.“

Uprostřed zvěrstev proti Izraelcům z konce týdne byly Blinkenovy poznámky velmi nevkusné.

„Rozšiřování osad“ prý jen zvyšuje napětí, protože to lidé jako Blinken tvrdí a pokračují v udržování lži, že Izraelci ukradli „palestinskou“ půdu na sporných územích. Pravdou ale je, že Izraelci jsou ve skutečnosti jedinými lidmi s právním a historickým nárokem tam žít.

Údajné „násilí osadníků“ je nepatrné ve srovnání s bezpočtem každodenních a nikdy nekončících útoků na Židy, o kterých většina západních mainstreamových médií neinformuje.

„Vystěhování“ arabských squatterů z jeruzalémské čtvrti Shimona Hadzadika (také známého jako Sheikh Jarrah) není ničím jiným než sporem o neplacení nájemného, který Blinken a jemu podobní hrubě zkreslují jako formu etnických čistek.

Tím, že Blinken shrnul palestinské podněcování a odměny rodinám teroristů spolu s touto kritikou Izraele, smazal rozdíl mezi izraelskými právními nároky a pokusy palestinských Arabů tato práva vymazat. Tvrzením, že Izrael blokuje „pokrok“, mu v podstatě přiřknul zodpovědnost za palestinský terorismus.

Tato inverse palestinských agresorů a izraelských obětí je typická pro západní liberály, kteří rezolutně odmítají uznat bigotnost, divokost a lži mezi „Palestinci“, jejichž věc tolik prosazují.

Až po nátlaku izraelského ministra obrany Bennyho Gantze vydal palestinský prezident Mahmúd Abbás vzácné odsouzení atentátu v Bnei Brak. Toto gesto však bylo bezcenné. Útočník byl údajně napojen na Brigády mučedníků Al Aksá, „vojenské křídlo“ Abbásovy frakce Fatah.

Sám Abbás vytrvale oslavuje jako „mučedníky“ ty, kteří vraždí Izraelce. Když byli v nedávné konfrontaci s Izraelem zabiti tři bojovníci Fatahu, sám Abbás otevřeně vyzval Palestince, aby masakrovali Izraelce – aby „jim naservírovali dvakrát tolik, než jsme dostali“.

Přesto je Abbás tím představitelem, s nímž Blinken tlačí na Izrael, aby dosáhl „pokroku“ prostřednictvím ústupků.

Izrael v současnosti zažívá nejsmrtelnější vlnu násilí od roku 2006. S ramadánem existují obavy, že se tato vlna dále zrychlí – a že se do násilných činů zapojí vyjma palestinských teroristů také zradikalizovaní izraelští Arabové. Zběsilé útoky v posledních dnech v Hadeře a Beerševě, při nichž bylo zemřelo šest Izraelců, spáchali tři izraelští Arabové napojení na Islámský stát. Před rokem během ramadánu propukly do té doby největší arabské nepokoje v Jeruzalémě a izraelských městech se smíšenou židovsko-arabskou populací v Lodu, Acre a Haifě.

Brigádní generál ve výslužbě izraelských obranných sil a bývalý ministr bydlení, Effi Eitam varoval, že Izrael v současnosti čelí násilnému islámsko-nacionalistickému povstání mezi arabskými Izraelci, jehož konečným cílem je rozbití židovského státu.

Hlavním důvodem je ten, že zatímco se mnoho izraelských Arabů neustále vzdělává na izraelských školách, prosperuje a asimiluje, došlo také na druhé straně k systematickým pokusům o jejich radikalizaci ze strany Hamasu, Palestinské samosprávy, ISIS a Íránu.

Ještě významnější je jejich přesvědčení, že konečné vítězství nad Židy je nyní na dosah. Tyto atentáty jsou podporovány jásajícím zápalem, že jsou Spojené státy na ústupu, a to kvůli svému zbabělému appeasementu vůči Íránu.

Všechny tyto skutečnosti „nahrávají“ apokalyptickému islámskému mesianismu, podporovanému islámskými kazateli, kteří tvrdí, že slabost Ameriky povede k vítězství nad Židy a tím očekávanému konci dnů, který se nezadržitelně blíží.

Blinken předpokládá, že „palestinská“ věc je ta, kterou je třeba řešit, aby bylo dosaženo pokroku směrem k míru. Nicméně realita je přesně opačná, „palestinská“ věc není založená na ničem jiném než na vyhlazení Izraele, tudíž jediný způsob, jak dosáhnout míru, je odsunout palestinskou kauzu na vedlejší kolej. Trvání na dosažení takového „pokroku“ neznamená nic jiného než pokrok vedoucí k rozdrcení Izraele.

Na rozdíl od Blinkenových slov byly Abrahamovské dohody skutečně zásadní náhradou této neúspěšné politiky. Tyto mírové smlouvy udělaly skutečný pokrok v ukončení arabsko-izraelských válek tím, že opustí lidi, kteří pokračují v této zničující konfrontaci.

Přesto Bidenova administrativa považuje spojenectví mezi Izraelem a jeho novými arabskými spojenci za překážku skutečného pokroku, a přeje si tak nepochopitelně posílit Írán.

Jak Izrael, tak jeho noví arabští spojenci chápou, že íránský režim pro ně představuje smrtelnou hrozbu, kterou je třeba porazit, přesto Blinken a zbytek Bidenova týmu zoufale touží po nové jaderné dohodě, která by umožnila Teheránu vyvinout jaderné zbraně v krátkém čase a také díky ní do kasy Íránu natečou desítky miliard dolarů a umožní mu tím financovat jeho teroristické aktivity na celém světě.

Jednání Blinkena v Negevu názorně ukazuje, na čem je založen dnešní progresivismus. Znamená to podporovat lidi, kteří zabíjejí Izraelce, a posilovat ostatní, kteří chtějí zničit Izrael, a přitom se zaštiťovat liberálními dogmaty.