Zprávy z Izraele se netýkají jen raketové války mezi Hamásem a Izraelem. Je tu něco nového, násilnosti mezi Izraelci židovské a arabské národnosti. Nejde o Palestince ze Západního břehu, ale o arabské občany Izraele. Představují asi pětinu všech obyvatel a někteří z nich se zapojili do fyzických útoků na Židy nebo židovské obchody nebo synagogy. Současně ale byly i případy, kdy židovští Izraelci podobným způsobem útočili na Araby, i když těchto případů bylo mnohem méně.

Arabští Izraelci jsou velmi rozmanitá skupina, muslimové, drúzové i křesťané, beduíni i obyvatelé měst. Část z nich, zejména drúzové, se považují za hrdé Izraelce, většina Arabů má k Izraeli komplikovaný vztah a určitá část se nyní projevuje velmi nepřátelsky.

Paradoxně jsou to často mladí lidé, kteří už jsou silně integrovaní do izraelské společnosti, ale o to méně se bojí vyjadřovat svůj nesouhlas nebo konfrontovat policii.

Částečně reagují na nespokojenost s konkrétními životními podmínkami, z části se jedná o projev jakési neadresné zloby, pocit zraněné hrdosti a symbolického přihlášení se k Palestincům a jejich cílům, jakkoli je situace izraelských Arabů odlišná.

Obrázek izraelské arabské veřejnosti je tedy komplikovaný. Na jedné straně bylo možné vidět, jak řada z lékařek nebo zdravotních sester, které se podílely na nedávném masivním očkování Izraelců, má na hlavě islámské šátky. Jinou tváří jsou mladíci, kteří hází Molotovovy koktejly na policii nebo i útočí na židovské kolemjdoucí.

Ironií situace je, že se i v tomto ohledu mnohé zlepšovalo v posledních letech. A ještě ironičtější je, že na tom má velkou zásluhu premiér Benjamin Netanjahu, který už před pěti lety prosadil plán na masivní investice v arabském sektoru, které měly vyrovnat rozdíly mezi židovskými obyvateli, historicky vzdělanějším a úspěšnějším sektorem společnosti, a jejich arabskými spoluobčany. Část z pozitivních dopadů těchto reforem v posledním roce smazal covid.

Na rozpoutání neklidu mají dlouhodobě vinu arabští politici v Izraeli, kteří místo starosti o situaci arabské komunity pěstovali politiku negativismu. To mimo jiné vedlo k naprosté skepsi nejmladší generace vůči politice i vůči starší generaci jejich reprezentantů. A možná to vedlo i k přesvědčení, že pouliční nepokoje jsou správnou cestou nebo třeba cestou jedinou.

Zlobu pomáhal rozdmýchat i jeden z hlavních arabských politiků v Izraeli Ajmán Úde, když sdílel zavádějící záběry z oblasti chrámové hory. Obecně hrály negativní roli sociální sítě. Nedá se vyloučit, že kdosi pomáhal věci rozdmýchat i ze zahraničí. Velká část davových útoků se odehrává ve smíšených židovsko-arabských městech, někdy je vedena na veřejně známé symboly koexistence, jako je restaurace Uri buri v Akku.

Arabské nepokoje jsou také reakcí na střety s židovskými nacionalisty, někdy i ultrapravicí. Její představitelé se začali v dubnu sjíždět do Jeruzaléma a útočit na Araby, a to v reakci na útoky mladých Arabů na ultraortodoxní Židy, šířené po internetu.

Symbolickou vzpruhu získali židovští radikálové po posledních volbách, když se do parlamentu dostala koalice tří malých nacionalistických stran. Ovšem i její představitel Becal’el Smotrič, obviňovaný z podněcování nenávisti, odsoudil fyzický útok na arabského muže s tím, že ho „zahanbil až na dno duše“.

Izrael tedy zažívá dva šoky. Nejen z masivní střelby raketami z Gazy, která byla schopna prorazit ochrannou klenbu a způsobit chaos v izraelských městech. Ale také šok z rozvratu přímo v srdci Izraele, který dělí společnost zcela novým způsobem. Zacelit tyto rány bude trvat mnohem déle než obnovit pobořené domy.