Stalo se. Rozhodnutím voličů, že do pozice jazýčku na vahách při sestavování povolební koalice v Izraeli se dostala arabská strana Raam. Disponuje čtyřmi mandáty, které mohou být vhod oběma táborům.

Jak bloku podporujícímu současného premiéra Netanjahua, tak jeho oponentům. Ani jeden z obou táborů nemá potřebnou nadpoloviční většinu (61 či víc), kterou by jim partaj Raam dokázala zajistit. Její předseda Mansour Abbas pronesl v primetimu hlavních izraelských TV stanic ve čtvrtek 1. dubna smířlivý projev. Neřekl sice, koho jako premiéra jeho partaj podpoří, a diplomaticky se vyhnul kontroverzním tématům. Místo toho hovořil o společném osudu Židů a Arabů ve Státě Izrael a o respektu ke každému člověku jako k lidské bytosti, o nutnosti porozumět jeden druhému. Použil příměr typu „když je silnice plná děr, poškodí to automobily Arabů stejně jako Židů“. Vytvořil dojem, že mu jde hlavně o zlepšení podmínek života v arabských komunitách Izraele, o snížení kriminality v arabských městech. Mnozí přijali jeho projev pozitivně - jako výraz pragmatismu.

Nic proti tomu, ovšem věc je poněkud složitější.

Ne všichni jsou z nastalé situace nadšeni (že strana Raam, resp. její šéf Abbas, je v pozici „kingmakera“ - tedy někoho s potenciálem rozhodnout o tom, kdo bude králem, aniž by se jím mohl stát on sám); někteří jasně říkají, že s Abbasem jako partnerem v žádném případě – a zde v Evropě jim to mohou mít někteří neinformovaní jednotlivci za zlé. Izrael je přece parlamentní demokracie a Arabové jsou její nedílnou součástí.

Problém je v tom, že arabští politici – a proslul tím například Jásir Arafat – mluví často jinak na veřejnosti a jinak „doma“. Izraelský portál Times of Israel upozornil 4. dubna („Ra’am’s guiding charter backs Palestinian right of return, calls Zionism racist“) na závažné části charty Jižního islámského hnutí, jehož je strana Raam politickým křídlem. Charta byla přijata v roce 2018 a znovu potvrzena na konferenci v Nazaretu o rok později; té podle některých zdrojů předsedal Mansour Abbas.

Zde připomeňme, že Jižní islámské hnutí je organizace ideově inspirovaná Muslimským bratrstvem. Původně existovalo v Izraeli jedno Islámské hnutí, to se ale po přijetí Dohod z Oslo rozdělilo. Severní větev mírová ujednání odmítla a později (2015) byla postavena mimo zákon kvůli přímému napojení na teroristické organizace Hamas a Mulimské bratrstvo, jakož i kvůli podněcování k násilí (teroru). Jižní větev se k Dohodám z Oslo postavila vstřícně, profilovala se jako umírněná a její politické křídlo – strana Raam – bylo vždy od svého založení v roce 1996 zvoleno do Knesetu, ať už v alianci s jinými arabskými formacemi, nebo letos jako samostatně kandidující partaj.

CO OBSAHUJE CHARTA

Podle Times of Israel se v chartě Jižního islámského hnutí můžeme dočíst, že

· Stát Izrael se zrodil z rasistického a okupačního sionistického projektu, z nespravedlivého a zavrženíhodného západního a britského imperialismu a kvůli slabosti arabských a islámských národů;

· hnutí podporuje právo na návrat arabských uprchlíků do Izraele (tj. těch kdo odešli během protiizraelské agrese arabských zemí 1948-1949 - LS);

· hnutí podporuje dvoustátní řešení – stát Palestina „vedle Izraele“, tj. na Západním břehu, v Pásmu Gazy a v Jeruzalémě, přičemž zmíněné právo na návrat musí být součástí urovnání izraelsko-palestinského problému;

· jako alternativu podporuje jeden dvounárodní stát mezi řekou Jordánem a Středozemním mořem;

Dále charta hnutí přirovnává současný stav v Izraeli a na Teritoriích (izraelské označení území, která zatím nemají trvalý status – Judea a Samaří čili Západní břeh a Pásmo Gazy) ke středověkým státním útvarům založeným ve Svaté zemi křižáky, nicméně nevyzývá ke zničení Izraele, ale volá po dvoustátním řešení („než bude pozdě“). Varuje před osudem křižáckých vetřelců, kteří téměř dvě století násilně pustošili zemi, dokud nebyli poraženi Saladinem a jeho vojáky.

Charta také říká, že ze strany hnutí nemůže existovat žádná loajalita vůči Izraeli, ani identifikace s jeho rasistickým, sionistickým a okupantským myšlením a taktéž žádné přijetí „izraelizace“, která by Araby v Izraeli zbavila jejich identity, odlišnosti a práv.

Jaký je tedy smysl účasti Arabů v izraelském politickém životě, počínaje místními samosprávami až po působení v Knesetu a orgánech civilní státní správy? Hnutí v chartě píše, že chce

· hájit práva a zájmy arabské palestinské komunity uvnitř státu;

· napomáhat palestinské věci;

· stavět se na odpor návrhům, politikám a programu sionistického projektu zevnitř státních institucí.

Podle charty nejdůležitějším cílem hnutí ve vztahu ke Státu Izrael, pokud jde o „palestinskou arabskou společnost“ (pozoruhodný termín - LS), je „udržet naši přítomnost v naší vlasti, uchovat naši identitu a arabskou, islámskou a křesťanskou identitu naší země a umožnit naší komunitě dosáhnout svých práv v občanské, národní a náboženské sféře a v oblasti každodenního života“. Ani slovo o odvěkém židovském (izraelském) charakterů země.

Pokud to rozklíčujeme: Raam jako součást Jižního islámského hnutí je strana mimo jakoukoli pochybnost antisionistická – se vším, co k této charakteristice patří. U vědomí toho, že sionismus je prázákladem existence moderního izraelského státu, se nelze divit tomu, že zejména pravicové strany mají s Mansourem Abbasem a jeho partají zásadní problém – bez ohledu na jeho současnou rétoriku. (Nelze nesrovnat s „loajalitou“ Sudetoněmecké strany vůči Československé republice v roce 1938.)

Není pochyb o tom, že „karta Raam“ bude v povolebních vyjednáváních hrát i nadále svoji roli. O to důležitější je mít na zřeteli to, co obsahuje charta Jižního islámského hnutí.