Mezi Jordánem a Středozemním mořem v této chvíli existují dvě vlády mluvící jménem Izraele a dvě, které mluví jménem Palestinců. Není divu, že svět se zdá být – a pravděpodobně je – popleten.

Na svém prvním zasedání po ustavení palestinské „vlády národní jednoty“ izraelská vláda velkou většinou rozhodla, že novou palestinskou vládu neuzná, protože její programa neodpovídá očekáváním a požadavkům mezinárodního společenství; i nadále však bude udržovat styky s palestinským předsedou Mahmudem Abbasem (Abu Mazenem) a v záležitostech týkajících se životních podmínek také s palestinskými úřady. Avšak v protikladu s míněním premiera Ehuda Olmerta, ministr obrany Amir Perec vyjádřil názor, že s novou palestinskou vládou by bylo třeba jednat. Podobně soudí také většina komentátorů v izraelském tisku; a podle výsledků průzkumu veřejného mínění, objednaného deníkem Yediot Achronot, 56 procent lidí usuzuje, že Izrael by měl jednat s novou palestinskou vládou nebo alespoň s ministry, kteří nejsou členy Hamasu, a jen 40 procent se staví proti jednáním. Na druhé straně vůdce pravicové strany Likud, bývalý premier Benjamin Netanjahu vyzývá k přerušení veškerých styků s Palestinci, i s Abbasem.

Většina izraelské veřejnosti si uvědomuje, že přes diplomatické úsilí Izraele nelze blokádu palestinské vlády delší dobu udržet. Do Gázy už přijel náměstek norského ministra zahraničí, Raymond Johansen, setkal se s premierem Hanijou, prohlásil, že Norsko už uznalo palestinskou „vládu jednoty“, a vyzval ostatní evropské země, aby udělaly totéž. Udržovat alespoň částečné kontakty s palestinskými ministry, kteří nejsou členy Hamasu, se připravují Francie, Španělsko, Itálie, Británie – dokonce i Spojené státy chtějí mít kontakt s „miláčkem Západu“, ministrem financí Salamem Fayadem. Ani nemluvě o Rusku, Číně a ovšem o arabských státech.

Avšak i Palestinci cítí, že tyto výsledky jsou polovičaté. Hlavní důvod vězí v tom, že jejich mluva připomíná orwellovskou „doublespeak“. Abbas na zasedání parlamentu vyjádřil ochotu pro mírová jednání bez předběžných podmínek a odsoudil všechny formy násilí, zatímco premiér Ismail Hanija prohlásil za legitimní „každou formu odporu vůči okupaci“. Vláda sice uznává platnost dřívějších dohod uzavřených s Izraelem, vyhýbá se však jednoznačnému uznání státu Izrael. Souhlasí, aby předseda Abbas vedl (jménem Organizace pro osvobození Palestiny – OOP) mírová jednání s Izraelem, ale výsledky jednání mají být schváleny referendem, jehož se mají zúčastnit nejen Palestinci na území autonomie, nýbrž i žijící v diaspoře a v uprchlických táborech.

Podle názoru umírněných palestinských politiků, Izrael by měl vidět v nové palestinské vládě její „poloplnou“ a nikoli „poloprázdnou“ sklenici. Říkají, že v programu nové vlády se zrcadlí proces postupného umírňování Hamasu. Islámské hnutí prý potřebuje čas, aby se zbavilo dosavadni radikální rétoriky. Dodávají, že polovina vlády se skládá z ministrů, kteří svého času spoluvytvářeli palestinsko-izraelské dohody z Oslo. Proto by měl Izrael vyčkat a posoudit novou vládu podle jejích činů. „Prubířským kamenem“ může být propuštění odvlečeného izarelského vojáka Gilada Šalita, o což slíbili usilovat jak Abbas, tak také Hanija. Nepodaří-li se jim to, bude to důkaz, že oba jsou bezmocní, říkají izraelští pozorovatelé.

Svět je prozatím v rozpacích: má co dělat s postupně se umírňujícím Hamasem, anebo se zesláblým Fatahem, kapitulujícím před Hamasem? Má před sebou izraelskou vládu, která chce obnovit mírová jednání a překáží jí v tom jenom extremistická stanoviska Hamasu – anebo vládu, která má smrtelný strach před mírovými jednáními a využívá hamasovský extremismus, aby se jednáním vyhnula?

A možná to ani nejsou dva hlasy, nýbrž tu i tam dvojjediná bytost – či snad stvůra – která ještě sama neví, kterým směrem se vydá.

Tel-Aviv