Psal se rok 1978 a blížilo se 10. výročí srpnové okupace. V jednom vojenském útvaru nedaleko Prahy se udála zvláštní věc.

Velitelé nechali nastoupit vojáky na plochu, které nikdo neřekne jinak než „buzerák“. Četla se jména a ti, co byli vybráni, se ke svému úžasu dozvěděli o chystaném plánu, který se snadno mohl změnit v noční můru.

O co šlo? Režim měl obavy z veřejných protestů, jež by k desátému výročí 21. srpna 1968 mohla zorganizovat podzemní opozice. Kdyby v Praze došlo ke srocení početného davu, který by nezvládly policejní síly, měla pomoci armáda. V případě potřeby by byli vybraní vojáci povoláni k dozorčímu útvaru, kde se v zapečetěné obálce nacházely instrukce.

Nebylo těžké uhodnout, jak mohly znít a co by následovalo. Ve skladu zbraní by si každý voják vybral svůj samopal a vyfasoval ostré náboje. Pak by skupina odjela do hlavního města. A tam?

Snad to raději pustit z hlavy a doufat, že se v Praze nic nesemele.

Přesto ti přemýšlivější uvažovali o tom, jak by se vlastně měli zachovat tváří v tvář občanům vlastního národa. Češi proti Čechům. V nekonečných diskusích se objevovaly vyhrocené scénáře: co když dostaneme rozkaz střílet a v davu protestujících zahlédneme vlastního bratra nebo otce?

Tady končila hra na vojáky. Tady šlo do tuhého. Vždyť armáda má bojovat proti cizím nepřátelům, nikoli proti vlastním lidem. Říká se tomu dilema. Jeho hodnotu nesnižuje ani fakt, že Charta 77 neměla v té době sílu iniciovat veřejné protesty. V Praze i jinde v republice byl klid. Čas k odporu nazrál o deset let později. Režim proti občanům vystoupil brutálně, ale naštěstí bez pomoci armády. Vystačil si s policejními silami a ozbrojenými složkami vládnoucí komunistické strany.

Přesto si pánové přiznejme: kdo z nás by chtěl být v postavení těch, jež jsou proti své vůli nuceni zasáhnout se zbraní v ruce vůči spoluobčanům účastnícím se antirežimní demonstrace?

Dilema jiného druhu, nicméně působící stejný bolehlav, zažívají v této době příslušníci Obranného vojska Izraele, jak lze také přeložit oficiální název izraelské armády. Ve čtvrtek 22. 10. se stalo něco, co bylo ve sdělovacích prostředcích označeno výrazem „bezprecedentní“. Ve vojenské terminologii byl použit termín vzpoura.

Během přísahy nováčků, která se konala u jeruzalémské Zdi nářků, byly samotnými vojáky rozvinuty transparenty, jejichž obsahu ne každý našinec bude hned rozumět: „Prapor Samson neprovede vyhnání z Homeše.“

Co tím nápisem bylo veřejnosti sděleno? Že protestující vojáci této formace, která z rozkazu armádního velení provedla v minulosti opakovaně vysídlení židovských obyvatel z osady Homeš v severní části Samaří, se takovéto akce napříště nehodlají zúčastnit.

Tedy vzpoura.

Zde jen na vysvětlenou. Osada Homeš byla jednou z těch, které byly zbourány a jejich židovští obyvatelé vysídleni v rámci jednostranného stažení Izraele z Gazy a některých části Samaří (Západního břehu) v roce 2005. Osadníci neustávají v pokusech do Homeše se vrátit, ovšem izraelská armáda, která plní politické zadání vlády v Jeruzalémě, jim v tom opakovaně brání.

Příslušníci Obranného vojska Izraele jsou tak postaveni před dilema: musejí násilně zasahovat proti vlastním lidem, Židé proti Židům, kteří se ničím neprovinili. Vlastně ano: vlastním úsilím se rozhodli zvelebit nikým neobývanou oblast Země izraelské.

Jsou-li izraelští vojáci nuceni vyhánět Židy z jejich domovů, je to pro mnohé z nich stejně traumatizující, jako by bylo traumatizující pro české (československé) vojáky, kdyby museli v srpnu 1978 zasahovat se zbraní v ruce proti pražským demonstrantům žádajícím svobodu a demokracii.

A tedy dělat něco, s čím bytostně nesouhlasí.

Jenomže, je tu jedno velké ale ...

Jakákoli vzpoura, jakékoli odmítnutí splnit rozkaz, jakákoli neposlušnost je ve vztahu k principu, na němž je fungování armády založeno, absolutně nepřijatelné a musí být tvrdě potrestáno. Z tohoto pohledu je pak dilema, jemuž se tu věnujeme, vlastně dvojí. Na jedné straně všichni rozumíme povinnost splnit rozkaz, na druhé se ozývá hlas vlastního svědomí.

Položme si otázku k popsanému případu z roku 1978, kdyby došlo k vyhrocení situace na samou krajní mez: Je morálně přijatelné střílet po civilistech, nota bene z vlastního národa, kteří demonstrují ve prospěch hodnot, jež mají univerzální platnost, jako je svoboda a demokracie? Není divu, že vojáci, kteří byli k takovémuto poslání vybráni, měli z výše uvedené možnosti těžkou hlavu. Co dělat v okamžiku pravdy? Rozkaz odmítnout a riskovat vojenský soud? Střílet do vzduchu? Spáchat sebevraždu?

Podobné dilema měli chlapci v uniformě Obranného vojska Izraele, když dostali rozkaz vystěhovat své spoluobčany z osady Homeš. Na jedné straně tu byla loajalita k armádě, na jejíž síle a disciplíně závisí existence státu, na druhé straně pak obrovský problém svědomí – vyhánět Židy a ničit jejich příbytky z míst, o nichž jsou přesvědčeni, že tvoří nedílnou součást Erec Jisrael, Země izraelské? To není férový boj s rovnocenným nepřítelem v uniformě cizí armády, ani válka se zákeřnými a podlými teroristy – a k tomu především má armáda sloužit. To je úkol, který se musí vojákům z duše protivit.

Jistě, voják nesmí o rozkaze přemýšlet, leda tak, jak ho co nejlépe splnit. Jinak než takto žádná armáda fungovat nemůže. Co ale dělat, když se rozkaz dostane do totálního konfliktu s vojákovým svědomím? Odmítnout jej a riskovat trest? Tady máme dilema na druhou, řešení neřešitelného, případ srovnatelný s kvadraturou kruhu.

Co s tím?

Vojákům, kteří na přísaze u Zdi nářků vytáhli transparenty, jejichž text je možné interpretovat jako potenciální odepření poslušnosti, hrozí trest. Podle armádních představitelů mohou za toto porušení disciplíny čelit vyloučení z praporu Samson. (V izraelských podmínkách sloužit zemi v jejím obranném vojsku je považováno za čest, tudíž vyloučení z prestižního regimentu je opravdu chápáno jako trest – svým způsobem horší než vězení.)

Jenomže – vyřeší se tím něco?

S protestujícími vojáky z pohledu úzce armádního nelze samozřejmě souhlasit, ale je možné je pochopit. Stejně tak, jako je možné pochopit – a teď napíšu něco, co je vskutku „na hraně“ - Jigala Amira, vraha ministerského předsedy Jicchaka Rabina. S jeho činem nelze souhlasit, je nutné jej odsoudit a samotného aktéra spravedlivě potrestat. To zdůrazňuji a to se také stalo. Amir si odpykává doživotní trest.

Přesto všechno jsem přesvědčen, že v koutku duše je možné Amirovy pohnutky pochopit. To nám nikdo nemůže mít za zlé. Stejně jako porozumění pro vzpouru vojáků během přísahy u Zdi nářků.

Oba činy jsou nepřijatelné, ale pochopitelné. Je to paradoxní – ne však víc než sám život.

Stejskal.estranky.cz