Izraelská vláda a politici se obávali charakterizovat hordy arabských výtržníků, kteří běsnili napříč izraelskými městy, jako nepřátele. Koneckonců, podle jejich mínění jsou plnohodnotní izraelští občané.
Tento předpoklad se ukázal mylný. Mnoho izraelských Židů podlehlo vábení levicových ideologů, kteří ve jménu tzv. „lidských práv“ systematicky přehlíželi islámskou náboženskou indoktrinaci izraelských Arabů. To, jak mylné jsou postoje levicových politiků a elitářů, dokázaly rozsáhlé arabské nepokoje, které neměly nic společného s údajnou frustrací arabského obyvatelstva způsobenou jejich domnělou diskriminací či marginalizací.
Dubnové propuknutí arabských násilností přišlo po mnoho desetiletí trvajícím bezprecedentním vládním úsilí o zlepšení socioekonomických podmínek arabské komunity. To vyvrcholilo vládním programem, který poskytoval izraelské arabské komunitě komplexní pomoc ve výši 15 miliard šekelů (3,8 miliardy dolarů). V tomto rámci byly velké úseky státní půdy v Negevu a Galileji prodány arabským lokalitám za zlomek jejich skutečné prodejní ceny a značné finanční prostředky byly investovány do arabského sociálního a vzdělávacího systému.
A přesto je pro mnoho izraelských levicových Židů těžké uznat masové arabské násilí za to, co je a co předznamenává: nacionalistický (a islamistický) vzestup pramenící nikoli z nedostatku práv nebo příležitostí pro Araby, ale z jejich vlastního odmítnutí statusu menšiny a neochoty uznat Izrael jako židovský stát. Mnoho izraelské arabské populace dodnes považuje Židy za nezákonné vetřelce, kteří musí být jednou nahrazeni arabskou většinou, a tato situace vrhá izraelské Židy zpět do listopadu 1947, kdy museli bojovat za svou suverénní existenci.
Pro mnoho věřících Židů jsou výjevy hořících synagog a náboženských seminářů, znesvěcených svitků Tóry, vypleněných obchodů a vypálených domovů, nemluvě o bezohledném násilí páchaném na pokojných občanech, jen proto že jsou Židy, velmi bolestné a odrážejí bolestivé vzpomínky na temná období v nedávných židovských dějin, a to od protižidovských pogromů v Kišiněvu 1903, přes nacistickou Křišťálovou noc v roce 1938 až po Farhud v Bagdádu v roce 1941.
Ale zatímco tato minulá zvěrstva byla podmíněna tím, že Židé neměli svůj vlastní stát a v každé zemi tvořili odlišnou menšinu závislou na libovůli nežidovské většiny, v současné situaci neexistuje žádná taková omluva, kdy Židé tvoří většinu ve svém vlastním rekonstituovaném státě svých předků.
Že se izraelští Židé musí obávat o svou fyzickou bezpečnost, ne-li o život, když se pohybují po svých městech v době, kdy jejich stát disponuje impozantním bezpečnostním systémem a jednou z nejsilnějších a nejstatečnějších armád světa, není jen nepřijatelné osobní a národní ponížení, ale úplná ztráta suverenity, která ohrožuje celé židovské národní obrození. Nejedná se o nic jiného než o válku o národní existenci.