Jezdil jsem za ní na návštěvu každý týden. Téměř pokaždé se zeptala: "Jak je na tom Šaron?"

Řeč je o mé matce. Bývalý izraelský premiér Ariel "Arik" Šaron je stejný ročník jako můj otec (zemřel 1995), matka byla o dva roky mladší. Rozloučili jsme se s ní v listopadu 2010.

Odpovídal jsem pokaždé stejně: "Pořád leží v kómatu. Zatím se nic nezměnilo."

Sledovala jeho osud se stejným zájmem jako celé dějiny moderního Izraele. Nejvíc ji zajímaly příběhy, které se vázaly k Válce za nezávislost. Nic na tom nemohla změnit skutečnost, že zanedlouho poté, co Šarona postihla druhá mrtvice, oslavila 76. narozeniny. Neměla internet, proto hlavní zdrojem informací jsem byl já. Vím, že mu přála, aby se uzdravil a probral z vegetativního stavu. Jako někdejší zdravotní sestra věděla, že něco takového není možné.

Mrzelo mě, že jsem pro ni neměl dobré zprávy. A také to, že jsem jí nemohl loni (2013) v lednu říci, že se objevilo malé světlo naděje. To když Šarona převezli z nemocnice Sheba Medical Center v Ramat Ganu do beerševské univerzitní nemocnice Soroka, kde bylo k dispozici modernější zařízení pro monitoring mozku. Tou malou nadějí bylo zjištění, že Šaronův mozek vykázal "významnou činnost". Na setrvale kritickém stavu pacienta to ovšem nic neměnilo a změnit nemohlo.

Pak dlouho nebylo nového vůbec nic. Až s příchodem Nového roku občanského letopočtu 2014. Zatímco v pražském Suchdole zahynul diplomatický zástupce Palestinskoarabské autonomie způsobem pro palestinské Araby vlastním, z Šebovy nemocnice přicházela jedna smutná zpráva za druhou. V období od Nového roku do Tří králů (dle našeho datování) jsme se dozvěděli, že se stav Ariela Šarona dramaticky zhoršil.

Nemocnice hlásila, že došlo k závažnému selhání ledvin. To bylo prvního ledna. Později se k tomu přidružilo selhání dalších orgánů. Profesor Rotstein z vedení Šebovy nemocnice se vyjádřil, že Šaron bojuje o život jako lev. V jedné zprávě dodal: "Věděli jsme, že má dobré srdce. Nyní víme, že má velice silné srdce."

Nejspíš i kvůli tomu je ve vegetativním stavu tak dlouho - 4. ledna 2014 to bylo už osm let.

Další zpráva sice uváděla, že krevní tlak a srdeční tep je stabilizován, ale kritický stav trvá. Jeho srdce prý bije jako srdce patnáctiletého chlapce. Nicméně z odborného hlediska platí ono známé: tady pomůže jedině zázrak.

DILEMA S HROBEM

Ačkoli to nepůsobí příliš vhodně, řešila se v těchto dnech také otázka posledního odpočinku bývalého premiéra. Vlastně nejen v těchto dnech. Vše se jevilo tak, že v tomto smutném příběhu bude Ariel Šaron následovat příkladu svého velkého předchůdce, prvního izraelského ministerského předsedy David Ben Guriona.

Ten není pochován na národním hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě, ale spolu se svou ženou Paulou na osamělém místě v osadě Midrešet Sde Boker v Negevské poušti. Šaronova rodina má podobné místo odpočinku. Nachází se na jejich privátní farmě Chavat Šikmim (Sykomorová farma) na severním okraji Negevu. Je zde hrob Šaronovy druhé ženy Lilly (zemřela 2000). Bylo tedy přirozené předpokládat, že Ariel spočine po jejím boku.

Vyskytla se ale překážka.

Když v roce 2005 dokončil Izrael jednostranné stažení z Pásma Gazy, jehož otcem byl právě Šaron, bylo nutné přemístit do Země izraelské také ostatky Židů, kteří byli v Pásmu pohřbeni. V té době se objevil šokující nápad. Jeho autorem byl v Izraeli známý pravicový aktivista Noam Federman. Obrátil se na Nejvyšší soud, aby nařídil exhumaci ostatků Lilly Šaronové a likvidaci jejího hrobu, neboť podle jeho názoru nemá toho hrobové místo potřebné povolení a nachází se v přírodní rezervaci. Ačkoli mu dal soud fakticky za pravdu, z pietních důvodů žalobu zamítl.

Federman se ovšem nevzdal a chtěl se pojistit proti tomu, aby na Sykomorové farmě nebyl pohřben alespoň Šaron – když zakrátko (2006) utrpěl devastující záchvat mrtvice. Aktivista se obrátil s tímto požadavkem na tehdejšího ministra zdravotnictví Jaacova Edriho. Vysvětlil, proč se takto chová v době, kdy Šaron ještě žije: aby se vyhnul odmítnutí, které zažil v případě Lilly Šaronové. Na otázku, zda se necítil nesvůj, když formuloval tuto žádost vůči člověku, který je ještě naživu, odpověděl: "Nemám s tím problém. Šaron ani nemrkl, když vykořenil hroby v Guš Gatifu (židovské hroby v bloku osad v Pásmu Gazy – dopl. L. S.)."

Z toho lze dovodit, že aktivistovi více než o respekt k zákonu šlo o mstu za vynucený exodus z Pásma. Tehdejší ministr se netajil tím, že žádostí je šokován a jejího autora označil nelichotivými slovy (jako člověka odporného a opovrženíhodného).

Federmana to ovšem neodradilo.

Také současná ministryně zdravotnictví Jael Germanová obdržela stejnou žádost. Aby nebylo povoleno pohřbít Šarona na jeho farmě vedle paní Lilly.

Vše ale nasvědčuje tomu, že ani tentokrát nebude Federmanově žádosti vyhověno, neboť zdroje blízké Šaronově rodině říkají, že potřebná povolení pro toto hrobové místo bylo mezitím získáno.

Pokračování příště…