„Existují dvě skupiny zemí, které nyní oznamují svůj záměr uznat palestinský stát: ty, které to dělají proti nám – jako Irsko a Španělsko – a ty, které to dělají protože si myslí, že nás podporují – jako Francie, Británie a rozhodně i Německo.

Nejsem si jistý, která z nich je více frustrující: ty, které to dělají úmyslně, z důvodů, které zjevně obsahují více než jen špetku antisemitismu nebo ty, které – poháněny nemalou dávkou blahosklonnosti – věří, že vědí lépe než my, co je pro nás dobré.

Problém samozřejmě není v tom, že Francie uznává palestinský stát. To ve skutečnosti jeho vznik neumožní. Problém je v tom, že si nekladou základní otázky: Jaké jsou jeho hranice? Jaké je jeho hlavní město? Kdo mu vládne? Jakou vládu bude mít? Bude to demokracie? Podporuje právo na návrat? Má schopnost zabránit Hamásu v převzetí moci v okamžiku jeho vzniku?

Tuto poslední otázku jsem v posledních dnech kladl mnoha svým samolibým evropským přátelům a známým. Není divu, že nemají odpověď. Vůbec si to nepromysleli. Pokud je palestinský stát, který podporují, předurčen stát se dalším neúspěšným, vražedným teroristickým státem – vůči vlastnímu lidu i vůči Židům – stále jeho vznik podporují?

Je hezké, že chtějí progresivní, prosperující a demokratický palestinský stát, kde lidé v Ramalláhu sedí v kavárnách a debatují o Sartrovi a Camusovi. Ale všichni víme, že se to nestane. Pokud svět uzná palestinský stát, aniž by od Palestinců cokoli požadoval, dojdou k jednomu závěru: že se nemusí nijak snažit.

Proč by? Pokud po třiceti letech korupce a násilí Palestinské samosprávy, poté, co Abbás zrušil volby a Palestincům odepřel demokracii, poté, co Hamás převzal Gazu a přinesl nám hrůzu 7. října, se stane další věc – globální uznání palestinského státu – pak z jejich pohledu jasně musí dělat něco správně.

Pokud si Evropa skutečně přeje, aby jednoho dne palestinský stát vznikl, musí udělat opak: požadovat, aby se Palestinci změnili. Musejí dokázat, že mohou být demokratičtí, že vědí, jak bojovat proti teroru, že dokážou vymýtit korupci. Vyjadřování podpory těm, kteří 7. října ráno rozdávali sladkosti v ulicích Nábulusu a Hebronu, nepřibližuje řešení dvou států. Spíše ho naopak odsouvá dál.“