Historické argumenty nemají smysl, i v případě, že jsou pravdivé. Rozhodující nemůže být bible, ani Balfourova deklarace, ani stanovisko Ligy národů. O rozdělení Palestiny na dva národní státy rozhodla OSN v listopadu 1947. Izrael založil svou existenci na této rezoluci (v Deklaraci nezávislosti), Arabové ji odmítli a za tuto svou chybu platí dodnes. Ale v roce 1994 se dohodli s Izraelci a od té doby jsou ochotni spokojit se s polovinou území, které jim bylo přiřčeno v rezoluci z roku 1947, čili s 22 procenty území historické Palestiny, což svět zná a uznává jako hranice z roku 1967, čili před „šestidenní válkou“. S jistými vzájemně dohodnutými změnami by to mohla být linie definitivních hranic. Tak chápou situaci a budoucnost Barack Obama a Tony Blair a Javier Solana a Hosni Mubarak a, obecně, mezinárodní společenství.
Bývalý premier Ehud Olmert v poslední fáze svého úřadování, v září 2008, navrhl palestinskému prezidentovi Mahmudu Abbasovi (Abu Mazenovi), že Izrael odstoupí Palestincům 93,5 procenta Západního břehu (a Gázy), 6,5 procent území anektuje, ale z původního izraelského území propustí Palestincům 5,8 procent a kromě toho exteritoriální přechod mezi Gázou a Západním břehem. Odpovědnost za jeruzalémskou „svatou pánev“ by převzala mezinárodní komise za účasti Palestinců, Izraelců, Američanů a zástupců některých arabských států. Dohody dosaženo nebylo, pravděpodobně kvůli různým nejistotám kolem Jeruzalému. Ale podle Olmerta, bylo dosaženo dohody v 70 procent otázek – což není málo. Pak Olmertova vláda padla, konaly se nové volby a od té doby nastala v jednáních přestávka. Je však zřejmé, že kdykoli dospějí k dohodě, budou to víceméně její základy.
Je rovněž zřejmé, že do tohoto plánu – a do žádného reálného mírového plánu – nelze včlenit největší část židovských osad vzniklých na obsazených územích. Jejich existence anebo likvidace není v první řadě majetková (třebaže je také majetková), nýbrž politická otázka. Tyto osady totiž vznikly tehdy, tam a tak, aby zabránily vytvoření palestinského státu se souvislým územím. Argument, že v příštím palestinskím státě by mohla žít židovská menšina, tak jako žije arabská menšina v Izraeli, je úskočný. Arabská menšina v Izraeli totiž přijímá izraelské zákony a izraelskou svrchovanost, kdežto osadníci v žádném případě nejsou ochotni být občané palestinského státu a žít podle jeho zákonů.
Zaznívá spousta argumentů, proč nelze uskutečnit koncepci dvou států. Přece však, co se stane, když vše zůstane při starém a Izrael i nadále udrží obsazená území? V diskusích na toto téma odpůrci koncepce „dvou států“ ani náhodou neřeknou, co je tedy alternatíva „dvou států“. A přece to by si měl rozmyslet každý střízlivě rozmýšlející člověk. Podle izraelského statistického úřadu žije teď na území Izraele o něco víc než 5,5 miliónů Židů a 1,5 miliónu Arabů. (Mimochodem, je třeba poznamenat, že mezi Židy počítá tato statistika také 350-400 tisíc přistěhovalců z bývalého Sovětského svazu, které ministerstvo vnitra na základě dobrozdání rabinátu za Židy neuznává...). Na okupovaném Západním břehu žije 2,5 miliónu, v Gáze 1,5 miliónu Arabů, spolu s příslušníky arabské menšiny v Izraeli tedy 5,5 miliónů Arabů. Podle Statistického úřadu za deset let počet Arabů převýší počet Židů. Jeruzalém může sloužit jako poučný příklad. V roce 2008 v něm žilo 65 procent Židů a 35 procent Arabů. Podle předpokladu v roce 2020 bude tento poměr 61:39, avšak podíl ultra-ortodoxů (jejichž část vůbec neuznává Izrael) bude 33,7 procent židovského obyvatelstva. Čili, bude víc Arabů než neortodoxních Židů. Zůstane-li tedy Jeruzalém opravdu „věčným a nedělitelným hlavním městem Izraele“, o deset let přestane být izraelským městem.
Tato smutná předpověď se vztahuje na celý Izrael. Během několika let se Izrael stane buď státem apartheidu, v němž (arabská) většina bude zbavena základních práv, anebo společný stát dvou národů s arabskou většinou. Jinými slovy – bude židovský stát, anebo demokratický stát. Proto odpůrci koncepce „dvou států“ raději o alternativách nemluví. Proto říkají bývalí úpřimní stoupenci „Velkého Izraele“ jako Ehud Olmert, Cipi Livniová anebo Ariel Šaron, že vynik palestinského státu je izraelský zájem. Proto slouží skutečným a dalekosáhlým izraelským zájmům Obama a Blair a Solana a další, když žádají přerušení výstavby v osadách a důrazně podporují zásadu „dvou států pro dva národy“.
Tel-Aviv