Matteo Renzi „přežil“ první rok ve funkci premiéra Itálie. Reformy do sta dnů mu sice nevyšly, ale za sebou má několik úspěšných „zářezů“.

Italský premiér Matteo Renzi načíná druhý rok svého vládnutí v čele třetí nejsilnější – byť zadlužené – ekonomiky EU. Vzhledem k tomu, že v Itálii se za posledních 70 let vystřídalo přes 60 kabinetů, z nichž většina se u moci udržela sotva rok, lze v nadsázce říct, že pokořil svou první, politický vaz lámající hranici. Zatím se totiž nezdá, že by vláda měla namále. Spíše naopak.

Renzi si připsal několik překvapivých úspěchů. Ať už dohodu s opozicí ohledně podoby nového volebního zákona, jehož schválení míří do finále, nebo zdánlivě bezproblémový výběr nového italského prezidenta v tamním parlamentu. Renziho kandidát Sergio Mattarella, který se ujme nejvyššího úřadu v březnu, uspěl netradičně hned v prvním kole.

Když prezident Giorgio Napolitano loni Renziho pověřil sestavením vlády, tehdejšímu starostovi Florencie nebylo ani čtyřicet let. Většina Italů ho přijala s nadšením. Unaveni táhlou hospodářskou krizí, nejhorší v poválečné éře, vysokou nezaměstnaností a nekonečnými žabomyšími válkami v parlamentu, volali po změně. Sebevědomý Renzi jim mluvil z duše: volal po okamžitých a rázných reformách pracovního, ústavního a volebního zákona. Tedy těch nejcitlivějších míst tamní politiky, na nichž pohořeli mnozí jeho předchůdci. A dravý politik, někdejší marketingový expert, šel dál. Neslíbil jen reformy, ale i termín, v němž jich dosáhne. Sto dnů. To se však ukázalo jako poněkud ambiciózní. Nicméně po letech beznadějně patové situace v parlamentu, dané především špatným volebním zákonem, zněl termín, byť později opakovaně posunutý a dosud nenaplněný, Italům jako rajská hudba.

Renziho si nevybrali voliči, k moci se dostal vnitrostranickým pučem. Už v květnu mu ale lidé dali jasně najevo, že má jejich podporu. Levicová Demokratická strana (PD) pod Renziho vedením ovládla volby do Evropského parlamentu, získala přes 40 procent hlasů. Něco takového se nepodařilo žádné jiné straně či hnutí v celé osmadvacítce. Tehdy premiérova popularita dosahovala 70 procent. I proto, že prosadil opatření „osmdesáti eur“, tedy schválení měsíčního příspěvku 80 eur k výplatě sociálně slabších s platem do 1500 eur.

Jenže pak nastal propad. Italské předsednictví EU bylo eufemisticky řečeno spíše chaotické. A nastal i rozkol v jeho vlastní straně, jenž premiéra udržuje v ostražité nejistotě (ostatně sám se umně zbavil svého předchůdce Enrika Letty). Prvních sto dnů uplynulo a reformy nikde.

Na podzim se rozpoutal boj o nový zákoník práce. Renzi změnami popudil odbory a své levicové kolegy, podle nichž vyšel až příliš vstříc pravicové opozici. Podle novely, která byla navzdory protestním akcím odborů před Vánocemi schválena, zaměstnavatel mimo jiné nemusí vrátit práci nespravedlivě propuštěnému zaměstnanci, pokud ho finančně odškodní. Také se ruší rozdíly mezi smlouvou na dobu určitou a neurčitou. Itálie trpí obří nezaměstnaností, hlavně mladých lidí, jež byla do jisté míry dána nepružným pracovním zákonem.

Obavy z řeckého scénáře

Nezaměstnanost se ale vládě tlumit nedaří, je vyšší než loni. Přesto Renzi volá po optimismu a ekonomové předvídají, že země letos vyjde z recese. S o to většími obavami tak Řím hledí k Řecku. Na rozdíl od křehké a nejisté ekonomické obrody však premiéra může těšit posun v reformě volebního zákona, tzv. Italicum, dvacetiletého problému italské politiky, na nějž se svádí většina problémů. Renzi se na něm dohodl s šéfem opozice, bývalým premiérem Silviem Berlusconim.

Zákon má zamezit tříštění sil v parlamentu, kam se dostává velké množství malých stran. Novela má platit od července roku 2016. A jeden z hlavních úkolů, které si Renzi vytyčil, ukončení italského perfektního dvoukomorového sytému, se chýlí ke konci. Možná i proto premiérovi rostou preference, podle posledního průzkumu deníku La Stampa mu věří 45,1 procenta Italů.

V zemi mají obě komory stejné pravomoci, premiér proto potřebuje většinu v obou. Itálie přijala tzv. bicameralismo perfetto v roce 1946 ze strachu, aby se znovu neobjevil diktátor typu Mussoliniho. Vzhledem k počtu vlád, jež se od té doby vystřídaly, však lze pochybovat o jeho funkčnosti. Itálie je nyní nejblíže k jeho zrušení.

LN, 23.2.2015