Proč mladí Italové opouštějí svou stárnoucí zemi?

Mariu Montimu, novému italskému premiérovi, bude příští rok 69 let. Tedy o něco méně než Berlusconimu, který nedávno slavil své 76. narozeniny, ale i tak jde o docela vysoký věk.

Před deseti dny jsem měl tu čest vést kulatý stůl o aktuální situaci v Itálii pro neziskovku Společnost přátel Itálie, která se vztahy mezi Apeninským poloostrovem a ČR poctivě zabývá už dvacet let. Při vyhledávání podkladů jsem narazil na zajímavý graf, z kterého vyplývá, že Itálie má nejstarší vládu v Evropě, průměrný věk jejích členů je 64 let, kdežto v Evropě je to 50 let.

Svým průměrem 49 let se Česko řadí do normy. Pozoruhodné přitom je, že hned po Itálii následuje Řecko, další země, která dnes bojuje s dluhovou krizí, společně s Irskem a Španělskem (taktéž země s nadprůměrným věkem členů svých vlád - s výjimkou Portugalska do této rizikové kategorie můžeme přiřadit i Francii a Maďarsko, o kterých se mluví jako příštích obětích finančních trhů).

Generační boj priorit ve veřejných výdajích

Není divu, že Itálie vydává na důchody 51 % všech veřejných výdajů oproti 38 % v Evropě - když sečteme důchody a zdravotnictví v Itálii, dostaneme se k 87,1 % - oproti evropským 74,8 %. To je asi částečně i důvod, proč pak na další sociální výdaje zbývá v Itálii jen 12,9 % veřejných výdajů oproti evropským 25,2 %. Zřejmě nezbývá dost prostředků na kvalitní vzdělávací systém, z kterého v Itálii vychází jen 19,8 % třicátníků s vysokoškolským titulem, kdežto v Evropě je tato laťka kolem 40 %, dvakrát tolik. A dvakrát tolik investuje i Německo do výzkumu a vývoje (2,78 % HDP oproti italskému 1,23 %).

Mladé arabské jaro

Domnívám se, že tyto skutečnosti jsou v přímé souvislosti a že existuje riziko vzniku tzv. "gerontokracie", čili vlády starých. Samozřejmě, nemám nic proti lidem zralejšího věku, ale je jasné, že mají zcela jiný pohled na generace, které se teprve chystají převzít své místo v životě.

Síla arabského jara spočívá hlavně v poměrně nízkém průměrném věku severoafrických společností. Ten, spojen s extremně vysokou nezaměstnaností a chybějícími životními perspektivami vytvořil výbušný mix, který překvapivě sesadil Kaddáfího a Mubaraka.

Mladší a lepší vlády?

Podobné vyústění nespokojnosti mladších generací v Evropě je zcela nemyslitelné, už jen pro jejich věkovou pyramidu. Přesto si nemyslím, že by gerontokracie byla neodvratitelným osudem bohatých společností. Z výše zmíněného grafu je patrné, že severské země mají mladé vlády, nejmladší má Švédsko se 40 lety. Nemusí být náhodou, že státy typu Švédska, Dánska nebo Finska s tak mladými členy svých vlád jsou také tytéž země, které se pravidelně řadí na předních místech žebříčku HDI, Human Development Index, který je každým rokem sestavován OSN a který, kromě bohatství obyvatelstva, zohledňuje i takové parametry jako vzdělání a délka života.

Mladí Italové se vydávají za lepšími vyhlídkami

A tak mladým, podnikavějším Italům nezbývá nic jiného, než se přidat k odhadem zhruba 60 000 kolegů, kteří každý rok opouští italskou gerontokracii, aby našli lepší možnosti v zemích, kde mít 30 let není neodpustitelným hendicapem, ale naopak vítanou výhodou. Mnozí z nich přesídlili i do Prahy, kde našli příznivé podmínky - navzdory názoru mnoha Čechů, kteří se tomu diví, protože stále chybně mají za to, že se v Itálii žije lépe než tady. Ano, žije, ale jen malé, čím dal se zmenšující skupině lidí, nejčastěji právě ze starší generace.

Několik takových italských imigrantů znám osobně, a tak to byl popud pro zajímavé rozhovory a článek, který vyšel v páteční příloze Víkend Hospodářských novin (9.12.2011).

Možná, že po přečtení článku Cizinci v ČR nějaký český čtenář bude vděčnější své zemi.

Převzato z Pieralli.blog.ihned.cz se souhlasem autora