... a politická role italských médií

Výrazem "bulharským edikt" se v italské politické a novinářské scéně myslí výrok, jehož cílem je diktátorským způsobem se zbavit nějakého nepohodlného novináře. Inspirátorem této neblahé formulace byl Silvio Berlusconi, který dne 18. dubna 2002 při státní návštěvě v Bulharsku v roli italského premiéra, prohlásil, že "Enzo Biagi, Michele Santoro a Daniele Luttazzi zločinecky zneužívají veřejnou televizi".

Ve zvláštní Berlusconiho terminologii je "zločinecké" veškeré kritické vystupování vůči němu a jeho nesčetným politickým a ekonomickým aférám. Přitom první dva, Biagi a Santoro, se řadí mezi nejlepší italské novináře všech dob (bohužel Biagi zemřel v roce 2007), Luttazzi je pak velmi kvalitní satirik a komik, který si před nikým nebere servítky.

Vážným a nebezpečným výsledkem výše zmiňovaného "bulharského ediktu" bylo rychlé vyhnání těchto tří autorů z veřejné televize bez ohledu na extrémně vysokou sledovanost jejich pořadů. To svědčí o hrozivém stavu italské veřejnoprávní televize a o její poddanosti a slabosti vůči politickým tlakům. Tudíž se není čemu divit, že podle organizace Reporters without borders se v roce 2002 v žebříčku svobody tisku Itálie umísťovala na 40. místě (za Bulharskem a Jižní Koreou a před Českou republikou a Argentinou). Ale to byl ještě začátek Berlusconiho éry. Po dalších deseti letech jeho téměř nerušené vlády (pokud pomineme krátkou pauzu Prodiho) se v roce 2012 Itálie umístila na 61. místě za Bosnou a Guyanou a před Střední africkou republikou a Lesothem a ztratila 21 míst (za totéž období si naopak Česká republika polepšila o 27 míst a umístila se na 14. místě před Irskem a za Novým Zélandem).

Příběh má paradoxní a zcela ironické pokračování. Poté, co byl z veřejné televize vyhnán Michele Santoro, po delší době zahájil velmi zajímavý projekt zvaný Servizio Pubblico (Veřejná služba, jako narážka na veřejnoprávní televizi, která má ovšem veřejného velmi málo). Jedná se o pořad, který byl financován samými drobnými podporovateli částkami 10 € (jsem jeden z nich) a zřejmě i reklamními spoty. Byl vysílán jen na Internetu ve streamingu a na několika málo regionálních televizích. Díky vysoké kvalitě programu a bohatému obsazení zajímavými hosty (mezi kterými byl pravidelně i novinář Marco Travaglio, který jako první v bývalém pořadu výše citovaného Daniele Luttazzi otevřeně mluvil o podezření spojení Berlusconiho se sicilskou mafií) byl úspěch tak velký, že se nakonec pořad vrátil do národní televize a na kanál LA7, což je asi jediná soukromá italská celostátní televize, která si stále zachovává poměrně vysokou nezávislost.

Jak známo, v listopadu roku 2011 podal Berlusconi pod tlakem evropských finančních trhů demisi z postu ministerského předsedy, kde ho nahradil neoliberální profesor Mario Monti. Po delším váhání, zda se do aktivní politiky vrátit či nikoliv (jeho prohlášení si často ze dne na den protiřečila), se nakonec Berlusconi rozhodl, že bude opět kandidovat v parlamentních volbách, které se budou konat v Itálii na konci února. Analýza aktuální politické situace je zřejmě nad rámec tohoto článku. Je ale až trapné, jak si Berlusconi stěžoval, že během minulého roku svého vládnutí byl premiér Mario Monti neustále přítomen ve veřejnoprávní televizi (ano, choval se přesně tak, jak to dělal sám Berlusconi, kdy mohl státní televizi ovlivňovat).

Veden snahou být viděn co nejčastěji na obrazovkách s cílem vrátit se k moci se Berlusconi začal objevovat ve všech možných pořadech. Ve jeho televizích se jednalo o směšné rozhovory, kde dotyčný "novinář" kladl vždy pohodlné a vyhovující otázky předem sjednané s týmem bývalého premiéra. Některý z těchto rozhovorů byl tak trapný, že by klidně mohl zápasit s politickými debatami komunistických předáků Husákovy éry. V horečnaté honbě po televizní viditelnost přijal Berlusconi nabídku Santora zúčastnit se jeho pořadu Servizio Pubblico. Rozhodl se tudíž jít přímo do jámy lvové svého úhlavního novinářského nepřítele a oponenta. Přitom dobře věděl, že již samotná zpráva, že se toho pořadu zúčastní, spustí právě ten rozruch a debaty, které vždycky vědomě hledal a které jsou základem jeho politického úspěchu. "Ať se o tom mluví dobře nebo špatně, hlavně ať se o tom mluví," řekl kdysi slavný Oscar Wilde, to právě zní jako hlavní Berlusconiho motto.

Nakonec to byla zajímavá a šťavnatá podívaná. Chvíli Berlusconi těžce trpěl útoky svých historických novinářských nepřátel a bylo vidět, jak si neví rady v opravdově debatě, kde nemá před sebou ochočeného tazatele. Chvíli zase byl schopen se z největších trapasů, kdy mu oponenti házeli nepohodlné pravdy přímo do obličeje, dostat více méně vtipnými – nebo spíše trapnými – bonmoty (připomíná vám to někoho?!), jako když kapesníkem očistil křeslo Marca Santora, svého nejsilnějšího kritika.

Koneckonců ve výsledku nebyl obzvlášť obratný. Kdo zná pravdu o pofiderních Berlusconiho kšeftech, nebyl nijak překvapen, a kdo naopak tvrdohlavě stále věří jeho lžím, dostal jeho typickou show. To, co naopak stojí za zmínku, je fakt, že hned po pořadu Berlusconi zaznamenal růst volebních preferencí o dva procentní body. To spustilo lavinu kritik zejména ze strany médií blízkých PD, demokratické straně středo-levicové. Hlavní Berlusconiho soupeř prý tím, že ho do studia pozval, mu umožnil se tolik zviditelnit a zlepšit si pozici v průzkumech veřejného mínění.

Z mediálního hlediska nastává tedy zajímavá otázka: jak se měl chovat Santoro? Z jedné strany mu muselo být jasné, že pozváním do studia poskytne Berlusconimu optimální prostor, aby se předváděl, a to i přes veškeré kritické hlasy, kterým musel čelit. Z druhé strany zase mít svého historického soupeře ve svém programu, zejména poté, co ho sám Berlusconi vyhodil z veřejnoprávní televize, to z novinářského úhlu musela být skvělá příležitost, která se nenaskytne každý den, a to nejen ke zvýšení sledovatelnosti, ale taky k určité morální revanši.

Hlavní výtka od jeho kolegů, která spíše zněla jako dost špatně skrytý projev žárlivosti, zněla, že Santoro prodal duši ďáblovi: za sledovatelnost pomohl čertovi na cestě k moci. Ale do jaké míry jsou tyto kritiky oprávněné? Mám za to, že nemají žádné opodstatnění. Je novinář, a to velmi kvalitní, jeho stěžejním profesním úkolem je informovat veřejnost o hlavním dění na politické scéně, a jaká je lepší příležitost než se přímo dotázat jednoho z hlavních politických aktérů? A je-li Berlusconi bohužel ještě dnes jeden z hlavních politických aktérů, to nelze popřít, jistě není to vina Santora, který proti němu naopak vždy vedl tvrdý novinářský boj.

Spíše by se dalo říct, že je to vina právě středo-levicové strany PD, jež ho nyní kritizuje a která nebyla za tato až příliš dlouhá léta Berlusconiho vládnutí schopna přesvědčit Italy věcnými a fundovanými argumenty, aby ji volili. Když měla příležitost vládnout, nebyla s to ani prosadit kvalitní zákon o střetu zájmů, nejmocnější a asi jedinou opravdu účinnou zbraň nejen proti Berlusconimu, ale proti celé italské byznys-politické-mafiánské kastě. A nyní se svou politickou neobratnost snaží házet na novináře, kteří jen dělají svou práci. Závěrem si tedy myslím, že nelze očekávat od tisku a od médií, aby udělaly práci, která přísluší politikům a za kterou jsou politici štědře placeni.

Převzato z Pieralli.blog.ihned.cz se souhlasem autora