- O Berlusconim už není nějaký ten pátek tolik slyšet. Po odsouzení na rok sociální služby v domově důchodců nedaleko Milána a odebrání senátorského křesla jako by dnešní Itálie žila už jenom novým mýtem zdejší politické scény Matteo Renzim.
- Přesto stojí za to připomenout, že odvolací soud zprostil Berlusconiho viny v tzv. kauze Rubygate a zrušil rozsudek soudu první instance, který mu udělil 7 let za prostituci s tehdy nezletilou dívkou a za zneužití úřední pravomoci, kdy se snažil svou vyvolenou dostat z policejní stanice poté, co byla přistižena při krádeži v obchodě.

Podle soudců soudu první instance a důkazů předložených žalobc, Berlusconi skutečně využil sexuální služby smyslné Maročanky výměnou za peníze a další drahé dary. Přesto, že věděl, že byla nezletilá. Důkazy byly dost jednoznačné, aby soud vynesl rozsudek. Proto rozhodnutí odvolacího soudu, podle kterého Berlusconiho poměr s Ruby nelze kvalifikovat jako trestný čin, překvapilo a zklamalo značnou část italské veřejnosti.

Podle mnohých to byla skvělá příležitost odvolat se na starou mantru, podle které Berlusconi je již dlouhá léta neprávem perzekvován milánskou justicí, která prý funguje jako pátá kolona jeho politických soků. Zprošťující rozsudek pak naopak četli jako důkaz toho, že milánské soudy nejsou vůči Berlusconimu nijak podjaté a nemají problém ho zprostit viny, což se mimochodem stalo už vícekrát. Ostatní zůstali jednoduše zklamáni a mají za to, že italská justice prostě nefunguje.

Ať na tento rozsudek máme jakýkoliv názor, je jisté, že nemůžeme jásat, jenom když je Berlusconi obviněn anebo odsouzen, a rozhořčit se ve chvíli, kdy je viny zproštěn. Demokracie není jenom o tom, že ctíme právo ve svobodných volbách zvolené většiny chopit se moci a vykonávat ji podle stanovených pravidel, ale její méně viditelnou přesto nepostradatelnou podstatou je i respekt k presumpci neviny a respekt k veřejnoprávním institucím, zejména pak justiční složce státu. Ta je přitom svou morální povahou jakýmsi nadřazeným prvkem, jehož úkolem je s definitivní platností stanovit, co je správné a co ne, co je pravda a co je lež.

To se nikdy samozřejmě neobejde bez lidského pochybení, přesto nemáme-li oprávněné obavy, že soudci nejsou nezávislí (Pussy riot docet), tak bychom měli jejich rozsudky akceptovat a přijmout, a to nezávisle na našem osobním názoru, který – ačkoliv na něj máme právo – jen zřídka bude podložen srovnatelnou znalostí faktů, z jaké vycházeli soudci. Že sexuální aféra bývalého italského premiéra na sebe poutá velkou pozornost, je zcela přirozené.

O italském politickém dění běžně není v českých médiích tolik slyšet, přesto mě o justičních potížích Berlusconiho nespoutaného sexuálního života Česká televize vícekrát informovala. Podobný zájem o detaily zprošťujícího rozsudku jsem ale nezaznamenal.

Lze pochopit potřebu a snahu médií se také řídit náladou a zájmem publika, inzerenti přece platí podle sledovanosti. Přesto by možná stálo za úvahu přemýšlet o pravidlu, které by médiím stanovilo povinnost informovat i o pravomocně zprošťujících rozsudcích týkajících se lidí, o jejichž obvinění anebo nepravomocném odsouzení tatáž média předem informovala. Může to sice znít jako zásah do práva svobodného projevu, z druhé strany to může být vnímáno i jako prostředek k zajištění úplnosti informace tam, kde často kvůli snaze řídit se jen sledovaností může být zanedbána.

Převzato z Pieralli.blog.ihned.cz se souhlasem autora