Pořád dokola: Trump selhal. Izrael navezl USA do války. Donald neposlouchal poradce. Američané nemají žádný plán B. Katastrofa!

Omílané fráze bez špetky kritického zhodnocení. Ve skutečnosti Trump dosáhl svého cíle.

Dne 3.ledna tohoto roku americké ozbrojené složky provedly převrat ve Venezuele. Prezident Maduro byl zatčen a deportován do USA, na jeho místo byla formálně instalována paní Rodrigezová, ačkoliv za skutečného vládce Venezuely prohlásil Trump sám sebe (zde). Pak se dostavilo vystřízlivění. Venezuela má zásoby ropy větší než Írán, Irák a Saudská Arábie dohromady, těží z nich však poskrovnu. Mizerná infrastruktura, totálně zanedbaná za vlády Hugo Cháveze i Madura. Trumpovi ambice hned v lednu utnuly obří americké korporace, které mu sdělily, že při cenách 60 či dokonce 50 dolarů za barel ropy nebudou do venezuelských rafinérii investovat, je to prodělečné. Kdyby se ovšem cena ropy ustálila na 80 a lépe na 90 dolarech za barel, to by byla jiná.

Trump stál před výzvou, celosvětově zvednout cenu ropy na takovou výši, aby americké korporace zaplatily restrukturalizaci venezuelské infrastruktury a současně zbyly peníze na zvýšení životní úrovně venezuelské střední třídy. Přes střední třídu vede cesta k udržení americké moci ve Venezuele, a následně k jejímu exportu do celé Latinské Ameriky. Jak to provést?

Uzavření Hormuzského průlivu a vyloučení Blízkého východu jako stabilního zdroje ropy a plynu je podmínkou k nastolení hegemoniální moci USA na západní polokouli při zachování zásadního vlivu na polokouli východní.

Íránská krize, to je klasický Trumpův obchodní scénář. Jako s těmi cly. Pohrozíte zavedením 100% cel, dlouze o tom mluvíte, a nakonec Evropané pláčou štěstím, že cla jsou jen 15%, nikdo si nevzpomene, že normální bylo neplatit nic. Napadnete Írán a stane se, co všichni čekali. Írán uzavře Hormuzský průliv a bombarduje rafinerie okolních arabských států. Je to problém pro USA? Ne, je to výhra. Cena ropy osciluje kolem 100 dolarů za barel, občas povyskočí až na 120 dolarů, a může jít i výše, bude-li třeba. Při téhle konstelaci už samozřejmě americké holdingy neváhají investoval do venezuelského černého zlata (zde). Rok bude pořádná krize (stačí se podívat, co se právě teď děje ve Vietnamu, Indii či Jižní Koreji apod.) a poté se ustálí cena někde kolem 90 dolarů za barel; ropy i plynu bude dostatek a všichni budou šťastni za tu skvělou Trumpovu cenu, nikdo nevzpomene, že běžná cena byla 60 dolarů.

Donald Trump ví přesně, co dělá. Jeho tweety, zveřejňované několik minut před otevřením nebo uzavřením burzy. Náhoda? A co ty zjevně insider burzovní spekulace, uskutečněné pár minut před tweetem? (zde) Též náhoda?

Válka s Íránem a zašpuntování Hormuzu přinesly USA i skalp Číny. Na počátku roku se v amerických médiích probíralo, že otázka nestojí jestli, ale kdy Čína obsadí Tchaj-wan. I čínské vedení zastávalo stejný názor, Číňané trénovali vylodění. Uplynul kvartál a Tchaj-wan nikoho nezajímá. Čína čelí gigantickým ekonomickým obtížím. Těch několik tankerů, co Írán nechá do Číny proplout, jen zpomaluje nástup nejhorších následků. Ne, Čína nezůstane bez ropy a plynu, jen se změní její pozice. Dosud diverzifikovala, kupovala ropu i plyn od Ruska, ovšem jako ten silnější, který určuje cenu. Čína se nyní stává na Rusku existenčně závislou a Rusko bude tím, kdo definuje cenu. Po dekádě se obrací vztah mezi nimi, vyměnili si pozice senior junior.

K politice USA je třeba dodat, že případná destabilizace či dokonce zničení států a státečků v Perském zálivu jako důsledek války s Íránem, není v rozporu s americkými zájmy. Naopak. Blízký východ byl pro USA strategickým regionem, kvůli ropě. Jenže teď mají Venezuelu (chtějí Kanadu a Grónsko) a arabské či muslimské sváry a zájmy jsou pro Američany na obtíž. Celý Blízký východ je na obtíž a v nově rozděleném světě přímá konkurence.

Rusko je vedle USA vítězem íránské války, ač v ní nebojuje. Možná tím největším vítězem. O proměně vazby s Čínou již byla zmínka. Evropská komise tento týden též kapitulovala, když zákaz dovozu ruské ropy do EU poslala k ledu (zde). Ještě počátkem února Rusy trápilo, jak ufinancují vybudování své internetové družicové sítě. Musk jim v lednu vypnul Starlink, a jeho náhrada v podobě ruského Starlinku, který nazvali Rassvet, by stála v přepočtu cca 170 miliard korun, s čímž při tvorbě rozpočtu nepočítali. Strýček Donald je zachránil. Íránská krize jim Rassvet zaplatila už půli března. Matematicky vyčísleno: dva a půl dne uzavření Hormuzu je jedna miliarda dolarů k dobru pro Rusko. A Evropa má problém navíc. Starlink ruská armáda využívala jen nad Ukrajinou a Musk ho mohl kdykoliv vypnout. Rassvet bude čistě ruský, jenže jeho globální internetové pokrytí se neomezí na Ukrajinu a Rusko, ale zasáhne celou planetu, primárně Evropu (zde), ruští generálové ovšem říkají, že je to pro mírové účely k ochraně Evropy.

Čím déle trvá íránská krize, tím více dobrovolníku ve východním Rusku se hlásí do armády. Náborový příspěvek za vstup do vojenské služby se zvedl. Pro pochopení: normální panelákový byt v Česku stojí 8 milionů korun; v Rusku dva miliony. Náborový bonus dosahuje i 50% ceny bytu. Zbytek hypotéky splatíte lehce ze žoldu nebo z vdovského důchodu. A vdovský důchod po padlém hrdinovi je solidní. V Rusku mrtvý geroj v rodině zvyšuje sociální status celé rodiny. Existují sociální programy pro děti hrdinů, počínaje odpuštěním školného, všelijakými stipendii až po upřednostňování ve státní službě.

USA a Rusko nemají zájem na rychlém ukončení íránské krize.

Paradoxně, ten třetí vzadu, Izrael, který nyní vehementně válčí, bude chtít mír nejvíc. Po pádu východního bloku, tedy po roce 1990, je politika Izraele zaměřena na likvidaci silných centralizovaných státu na Blízkém východě. Velmi bohatá lobby v USA je nápomocna. Takto Izrael nejprve prostřednictvím USA „pacifikoval“ Irák, pak následovala Sýrie. Írán zůstával jako poslední centralizovaná lokální mocnost. Jenže složení obyvatelstva, struktura moci i robustní vojensko-ekonomický základ jsou v Íránu odlišné od Iráku a Sýrie. Jiná liga a Izraeli to dochází. To poslední, co by Izrael chtěl válkou dosáhnout, by bylo, aby USA uznaly panství Íránu nad Hormuzským průlivem, respektive celým Perským zálivem. Trump bude řečnit, ale Izraelci budou hledat řešení. Neměli bychom být překvapeni, pokud výsledkem bude nějaká bilaterální dohoda Izrael – Írán o rozdělení vlivu na Blízkém východě. Jen mezi nimi; USA už přece ohlásily vítězství.

Autor článku napsal i román Hamižnost