Írán dostal nového prezidenta. Stal se jím Ebrahim Raisí, velice konzervativní předák tamějšího soudnictví, zastánce tvrdé linie. K nástupu do čela světské části politicky hybridního systému mu stačilo jedno jediné volební kolo. Víc než osmdesátimilionový stát totiž zjevně prodělává důležitou vnitropolitickou změnu, jež je synergií celé řady jevů. Vzápětí si o nich povíme víc.

Předem takřka jistý Raisího triumf je jasným odklonem od předchozích osmi let (dvou funkčních období), kdy byl prezidentem relativně umírněný a liberální Hasan Ruhání. Ten již potřetí kandidovat nemohl, a tak alespoň dle některých zpráv orodoval u hlavy státu, ajatolláha Chameneího, aby vyřazování „nevhodných“ kandidátů Radou dohlížitelů neprobíhalo tak kategoricky. Jistě nejenom jeho žádosti o větší pluralitu výběru byly ovšem oslyšeny. Z 585 výchozích uchazečů – patřil mezi ně i pro konzervativce kontroverzní exprezident Ahmadínežád – prošlo „sítem víry pravé“ uchazečů sedm. Všichni konzervativci.

Kostky byly vrženy. Výsledek se stal v zásadě předem jasným, na což reflektovaly i spousty voličů, které takzvaně hlasovaly nohama. Prezidentem teokracie byl v takto pochybně postaveném hlasování vybrán funkcionář, jemuž se dostalo „pocty“ osobních supervelmocenských sankcí ještě dřív, než se vůbec stačil chopil úřadu. Má totiž podíl na masových popravách sklonku osmdesátých let minulého století.

Jeho zvolení patrně nebylo nijak náhodným i z jiného aspektu, jelikož teprve druhý Vůdce islámské revoluce Chameneí se nachází již ve vysloveně kmetském věku, a tudíž lze důvodně předpokládat, že novopečený prezident sehraje důležitou roli při výběru nástupníka. Raisího zvolení je potom samo o sobě sebevědomým vzkazem Západu, potažmo Washingtonu, vůči němuž se předchozí Ruháního vláda snažila zpočátku vystupovat pragmaticky. Čehož daleko nejviditelnějším důsledkem bylo uzavření mnohostranné smlouvy o íránském jaderném programu roku 2015. Faktické mírová dohody, vážící se k širší mezinárodní politice Baracka Obamy. Ta byla ovšem doslova solí v očích Donalda Trumpa, jenž vůči Íráncům nastolil vpravdě nesmiřitelný kurz. Úmluvu z Vídně co nejostřeji odsoudil, anuloval a proti Teheránu vyhlásil dusivé sankce. Ke stejnému přístupu velmi agresivně nutil i své evropské „spojence“. To vše za frenetického potlesku blízkovýchodních spojenců Spojených států. Aktérů zneklidněných mocenským růstem Islámské republiky do té míry, že se navzdory předchozímu letitému nepřátelství na nože mění krok za krokem ve spojence.

Íránská islámská republika, především předchozími geopolitickými chybami USA značně posílená, se tak octla v tíživé hospodářské situaci a její svobodomyslnější kruhy ztratily mnoho příznivců. Agitace o proradnosti USA, „Americe se nedá věřit“, nabyla na pádnosti. Občerstvila se tradiční vize „Velikého Satana“, jenž nejprve roku 1953 zorganizoval puč vůči ropu znárodňující národovecké vládě premiéra Mossadeka, aby tak dosadil na „paví trůn“ přísně proamerického šáha Rézu Pahlavího. A následně učinil všechno možné proti revolucionářům, kteří o dvacet šest let později svrhli monarchovu krvavou diktaturu. Včetně toho, že během vleklé íránsko-irácké vlády podporoval Saddáma Husajna s jeho chemickými zbraněmi, co mimochodem nemálo stimulovaly íránské úvahy o držení jaderných zbraní.

Religiózní perské zřízení se navzdory veškerým předpovědím, jak rychle vezme konec, udrželo dodnes. Nicméně aktuálně se režim, v němž se o moc dělí klerikové, ozbrojené složky a velkoobchodníci, žádné přílišné legitimitě netěší. Jeho vážnost pokulhává na obě nohy spolu s ekonomikou, jejíž propad vyvolal velké množství (tvrdě potlačovaných) lidových bouří. Stávající íránské hospodářství je totiž vedle sankcí a letošního sucha zatíženo samozřejmě i důsledky pandemie, u níž jsou oficiálně uváděny zjevně podhodnocené počty obětí. Pravděpodobně v reálu značné rovněž z důvodu, že se odpovědní funkcionáři zdráhali zavádět potřebná opatření ve výchozím, Číňany tehdy hojně navštěvovaném městě Kommu, jež je šíitským náboženským centrem. Leč také třeba proto, poněvadž mnozí obyvatelé si kvůli vlastní materiální situaci jednoduše nemohli dovolit nedocházet dennodenně do práce či na trh.

Obamův viceprezident Biden stojí nyní před řadou složitých otazníků. Ty perské se nevztahují výhradně k sankcím a obnovenému jednání o jádru, při němž nyní zřejmě dvojnásobnou úlohu sehraje íránský patriotismus. Trumpovská politika proti regionální mocnosti byla totiž (navzdory vší diskutabilnosti počinů jeho předchůdce) natolik kontraproduktivní, až nakonec v oblasti nejvíce posílila postavení největšího amerického konkurenta – Čínské lidové republiky. Přispěla totiž k umocnění teheránsko-pekingských vztahů, o jejichž rovnoprávnosti si přitom Íránci sotva mohou dělat iluze. Ve hře je Nová hedvábná stezka, bezohledný čínský hlad po uhlíkatých palivech, jimiž Islámská republika přetéká, jakož i spolupráce vojenská. Bezesporu všechno to, oč Západ stojí ze všeho nejmíň. Dějiny se opakují.

Obdobný článek publikovala Mladá fronta