Údajně raketa Ghadr F (1) před startem

Ke konci září se uskutečnily slavnosti a tradiční vojenská přehlídka v Teheránu, která je připomínkou osmileté irácko-íránské války. Kromě obrněných vozidel, tanků či dělostřelectva a dalších prostředků byly předvedeny údajně nové modely raket Ghadr – varianty F a H. K nejvýkonnějším představeným exemplářům se zařadily rakety označované jako Sejil. Na některých raketách, tažených na kolových podvozcích, byly napsány nelichotivé nápisy namířené proti Izraeli. Jaké jsou možnosti těchto raket?

Podle vojenských analytiků a komentátorů udělal Teherán v rámci raketových technologií pokrok. Na kolik je pokrok reálný? Uvolněné snímky raket Ghadr (objevují se i pod názvem Qadr) připomínají z estetického hlediska střely země-země Shahab 3 ve variantě M. Varianty raket Ghadr F (Ghadr 1) a Ghadr H (Ghadr 2?) mají mít dolet kolem 2000 km, můžou tedy zasáhnout Izrael. Jejich motory pohánějí kapalné látky, před startem tak musejí být natankovány, což představuje jejich nevýhodu. Jsou jednostupňové a jsou v podstatě o 40 cm delší než Shahab 3M.

Sejil 1 po startu

Jedny z nejvýkonnějších íránských raket Sejil 1 (označované také jako Ashoura, Ashura, Sajil, Sajjil, Sejjil; podle zdrojů Pentagonu Sejil a Ashoura či Ashura představují mírně odlišné typy) můžou laici také snadno zaměnit s rodinou raket Shahab, což je pochopitelné. Sejil (i když se jedná o dvoustupňovou raketu) skutečně z Shahab 3 (jako Ghadr) vycházejí, esteticky jsou tak lehce zaměnitelné. Propůjčují si konstrukci a technologii těchto raket na kapalné pohonné látky při integraci rozvinutých motorů na tuhé pohonné látky raket krátkého dostřelu Zelzal. Hlavní rozdíl tak spočívá v pohonném systému, Sejil jsou totiž na tuhé pohonné látky. Vnitřní konstrukce samozřejmě musela být uzpůsobena motorům na tuhé pohonné látky. Ačkoliv mají Sejil podobné rozměry, hmotnost, užitečné zatížení a dolet jako nejnovější modely Shahab 3, novým pohonem došlo k výraznému pokroku oproti starším i novějším konkurentům. Motory na tuhé látky umožňují téměř okamžité odpočítávání času ke startu - před vypuštěním tedy není nutné střely tankovat kapalnými pohonnými látkami, a Sejil jsou tudíž připraveny k odpalu do několika minut. Eliminuje se tak hrozba jejich likvidace při zdlouhavém tankování paliva. Jejich zachycení na zemi znesnadňuje také mobilita – jsou přepravovány na kolových podvozcích. Na druhé straně tyto motory přinášejí i nevýhody, rakety je obtížnější řídit a ovládat. Není jasné, jestli byly převzaty naváděcí systémy raket Shahab, ale údajně se na těchto technologiích pracovalo se zahraniční pomocí.

Rakety Sejil začaly být vyvíjeny pravděpodobně ke konci devadesátých let 20. století, střely Zelzal ("budoucí pohonné systémy pro ně") v roce 1994 či 1995. Technologie a zařízení (pohonné systémy) raket Zelzal byly dozajisté aplikovány a přizpůsobeny střelám Sejil. Předpokládá se, že Čína pomáhala Íránu při vývoji raket Zelzal, to samé platí pro Sejil.

Střely Sejil jsou dvoustupňové, jejich akční rádius se pohybuje kolem 2000 km, což odpovídá dostřelu Ghadr F. Dostřel je ovšem zavádějící, vychází se z hmotnosti – na výrobu trupů raket je pravděpodobně používána ocel. Pokud by měl Írán technologie na výrobu raket z vysokopevnostní oceli či titanu, snížila by se hmotnost a raketa by mohla teoreticky zasáhnout cíl až ve vzdálenosti 2400 km. Sejil mohou nést jednu hlavici o hmotnosti 500-1500 kg, s konvenční či jadernou náloží. Do služby byly zařazeny v loňském roce, k prvnímu testování došlo v roce 2008. Raketa letěla údajně 800 km. Druhým startem (květen 2009) byly otestovány navigační systémy, při šestém zkušebním odpalu urazila raketa 1900 km a spadla do Indického oceánu.

Sejil 1 při startu

Sejil 2 při startu

Teherán pracuje na dalším rozvoji systémů Sejil, existuje tak více variant. V roce 2009 byla testována verze Sejil 2, nepotvrzené zprávy hovoří o Sejil 3. Třetí varianta má být ve vývoji, má se jednat o třístupňovou raketu o hmotnosti 38 000 kg a má zasáhnou cíl ve vzdálenosti až 4000 km.

Některé spekulace naznačují, že při vývoji Sejil se konstruktéři inspirovali čínskými DF-11 a DF-15, ale jisté je to, že na rozdíl od předchozích systémů nekopíruje severokorejské nosiče. Je samozřejmě vysoce pravděpodobné, že rakety vznikly se zahraniční (čínskou) pomocí.