Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Hizballáh je šíitské teroristická organizace řízená a financovaná Iránem. Hamás je sunitská teroristická organizace financovaná islámskými ropnými monarchiemi a EU. Společného mají to, že usilují o zničení Izraele. Irán usiluje o dominanci v islámské světě na šíitském základě, Saudská Arábie o totéž na sunitském základě. Jeden za vosumnáct a druhý za dvacet bez dvou.

Zdroje financování

Rozpočet Hamásu, který se odhaduje na stovky milionů dolarů ročně, pochází z několika hlavních pilířů: [1]

Státní podpora (Írán): Írán je největším státním sponzorem vojenského křídla Hamásu, kterému poskytuje významné finanční prostředky, výcvik a zbraně. [1]

Katar: Dlouhodobě poskytoval stovky milionů dolarů, přičemž část těchto financí byla oficiálně určena na humanitární účely, provoz elektráren a platy státních zaměstnanců v Pásmu Gazy. Po vypuknutí konfliktu však probíhá mezinárodní tlak na omezení působení politického vedení Hamásu v Kataru. [1, 2, 3]

Zdanění a vydírání: Hlavní zdroj vnitřních příjmů tvoří daně, poplatky a cla uvalené na podnikání a pašování v Pásmu Gazy. [1]

Mezinárodní charita a dary: Finance plynou také ze sítě různých charitativních organizací po celém světě. [1, 2]

Kryptoměny: Hnutí se v minulosti aktivně spoléhalo na sbírky prostřednictvím kryptoměn (např. Bitcoin či USDT), ačkoliv tyto sítě jsou mezinárodními autoritami, jako je americké ministerstvo spravedlnosti (DOJ), systematicky narušovány a zabavovány. [1, 2, 3]

Od kdy měly neuvěřitelně výkonné izraelské tajné služby precizní informace o plánovaném 7. říjnu 2023 ?

Od roku 2021 ?

Nebo až od roku 2022 ?

Aha... oni to našli až "v těch tunelech"...

Tato námitka míří správným směrem, ale podle mého názoru se zastavuje u příliš úzké otázky: co přesně věděly izraelské tajné služby a kdy.

Samozřejmě je legitimní ptát se, zda Izrael měl informace o plánu Hamásu už dříve a proč je nedokázal správně vyhodnotit. Zpravodajské selhání zde zjevně bylo. Jenže samotný útok 7. října nelze pochopit pouze jako izraelské bezpečnostní selhání. Byl součástí širšího geopolitického posunu.

Po vypuknutí války na Ukrajině se konflikt mezi Západem a Ruskem změnil v otevřenou dlouhodobou konfrontaci. V jejím rámci se začal pevněji formovat protizápadní blok, v němž má Írán důležité místo. Rusko potřebovalo oslabovat Západ na více frontách, Írán měl zájem posílit svůj regionální vliv a jeho proxy síly — Hamás, Hizballáh, Hútíové a další — tvořily přirozený nástroj takového tlaku.

V tomto smyslu nebyl 7. říjen izolovanou palestinskou operací. Byl to výbuch konfliktu, který se připravoval v prostředí, kde se Ukrajina a Blízký východ začaly spojovat do jednoho širšího zápasu.

Proto není rozhodující jen otázka, zda Izrael našel dokumenty v tunelech až po útoku. Důležitější je, že strategické prostředí k takovému útoku směřovalo. Hamás nemusel být řízen jako oddělení íránského generálního štábu. Stačilo, že všichni aktéři chápali stejnou příležitost: otevřít další frontu proti Západem podporovanému Izraeli ve chvíli, kdy je Západ už vázán válkou na Ukrajině.

To také vysvětluje, proč je trochu zavádějící dívat se na 7. říjen jen optikou izraelských tajných služeb. I kdyby Izrael měl dílčí informace už v roce 2021 nebo 2022, neznamená to, že správně rozpoznal celkový rámec. Zpravodajské služby často selhávají ne proto, že nemají data, ale proto, že špatně interpretují jejich význam.

Pro íránský režim a jeho teroristické proxy síly nebyl 7. říjen 2023 koncem války, ale jejím začátkem.

To je zjevná pravda.

Tu válku v Gaze teď ale vede Izrael. A vede ji tak, že riskuje ztrátu podpory světa, především USA. To by mohlo znamenat jeho konec.

Možná, že je to scénář vymyšlený Hamásem. Možná i Teheránem. Ale naplňuje ho Izrael.

Izrael dokázal přežít první desetiletí své existence proti papírově silnějšímu nepříteli mimo jiné i proto, že jeho vůdci věděli, kam až mohou při obhajobě izraelských zájmů zajít. Podobně jako kdyzi věděl Bismarck, kam až může jít při obhajobě zájmů jím sjednoceného Německa. Jeho nástupci jeho zdrženlivost postrádali. A s Německem to dopadlo špatně.

Je v tom drobný rozdíl, který jste zřejmě přehlédl: Německo útočilo, Izrael se brání.

Někdy dějiny nevznikají jako výsledek jednoho rozhodnutí, ale jako souběh událostí, které na první pohled patří do různých světů. Ukrajina, Rusko, Polsko, Írán, Palestina a Izrael vypadají jako oddělené konflikty. Ve skutečnosti se však v určitém okamžiku spojily do jedné geopolitické řetězové reakce.

Primární nebyl Blízký východ, ale dlouhodobá snaha Polska dosáhnout toho, aby se Západ jednoznačně vymezil vůči Rusku. Polsko tuto politiku prosazovalo dlouhodobě a systematicky. Výsledkem bylo, že se vztah Západu k Rusku postupně změnil z opatrné konkurence v otevřenou strategickou konfrontaci.

Tato konfrontace se naplno projevila na Ukrajině. Ukrajinsko-ruský konflikt pak přestal být jen regionálním konfliktem a stal se součástí širšího rozdělení světa na západní a protizápadní blok. Rusko, Írán a jejich spojenci začali logicky hledat další fronty, na nichž by bylo možné Západ oslabit, rozptýlit jeho pozornost a zvýšit cenu jeho globální politiky.

V tomto rámci se útok Hamásu 7. října 2023 jeví nikoli jako izolovaný palestinský výbuch, ale jako rozšíření širšího konfliktu do Palestiny. Izrael je v tomto uspořádání vnímán jako součást západního bloku, Írán jako součást protizápadního bloku a Hamás jako jeden z nástrojů této konfrontace.

Dalo by se tedy provokativně říci, že skutečným vzdáleným vyvolatelem útoku ze 7. října nebyl pouze Hamás ani pouze Írán, ale i dlouhodobá protiruská politika Polska, protože právě ona významně přispěla k vytvoření prostředí, v němž se globální konflikt Západu s Ruskem stal téměř nevyhnutelným. A jakmile se tento konflikt otevřel, bylo velmi pravděpodobné, že nezůstane omezen na Ukrajinu.

Přesnější formulace by ovšem měla znít opatrněji: Polsko útok na Izrael nezpůsobilo přímo. Neplánovalo jej, neřídilo jej a nenese za něj morální odpovědnost. Přispělo však k vytvoření geopolitické konfigurace, v níž se podobný útok stal mnohem pravděpodobnějším. To je podstatný rozdíl mezi přímou vinou a strukturálním následkem.

"vztah Západu k Rusku postupně změnil z opatrné konkurence v otevřenou strategickou konfrontaci." otázkou je, KDO? Rusko bylo bráno jako potenciální partner a to nejen pro EU a USA, ale i pro NATO. Bylo přijato do Společenství v NATO. No a kdo vystoupil? NATO nebo Rusko? Stejně tak v Rusku stovky západních firem založily pobočky. No jistěže cílem (rafinovaným) bylo aby se Rus změnil za Zápaďáka co se stará o sebe, svoji rodinu, svůj dům, svoje auto. Naštěstí ale přišel Velký Vůdce a Rus je ochoten žít v zemljance, žrát trávu a kadit do křoví... hlavně když je Rusko velikánské, každý se ho bojí a car má 15 zlatých paláců. To je důležité. Čili KDO vystoupil ze Společenství, kdo ukradl západním firmám pobočky v Rusku? Inu kdo jiný nežli EU a USA přeci! J.L. end

A co kdybychom vypakovali Němce z východního Německa neb to byla země pobaltských, polabských Slovanů a Lužických Srbů,jak o tom dosud svědčí mnohá zeměpisná pojmenování - Berlín Lipsko,Drážďany ,Rujána , Roztok...

Obdoba návratu Izraelitů do Palestiny .

Taky by se to mohlo zkusit, ale nejspíš neúspěšně. Rozdíly jsou asi mimo váš rozsah chápání.

Tristní je však skutečnost, že se židovstvu nedaří přesvědčit US kongresmany, aby tu dosud nelegitimní válku odklepli v souladu s ústavou USA. To se jim tam ostatně nepodařilo ani s válkou v Iráku. Asi nepomůže ani, aby se ministr války přejmenoval na ministra speciálních vojenských operací, žejó.

Asi proto že 1) američtí Židé nejsou jednotní, v rámci americké židovské komunity se vyskytuje spousta různých názorů, od zastánců války až po její odpůrce

2) američtí Židé ve skutečnosti vliv nás Kongresem dávno nemají. U Demokratů letí svastiky. Demokratický politik má na krku vytetované symboly hnát SS. A demokratům to nevadí, ovšem izraelská vlajka vadí. Můžete být na nacistou, islamistou, ale sionistou ne. Podpora Izraele uvnitř Republikánské strany je zatím většinová, ale rozhodně ne stoprocentní. Světem vládnou ropné peníze Arabů.

A vy, jak vidim, také kopete za džihád. Takže píšete jen antisemitské mýty a pomluvy, jak jinak.

;)) Sexy holky na tebe čekají ~~ Meet4.fun

))) Sexy holky na tebe čekají ~~ Meet4.fun

Současné spojenectví Íránu, Hizballáhu a Hamásu není žádný přirozený ani historicky samozřejmý stav. Je to výsledek konkrétního vývoje po roce 1979.

Před pádem šáha Hizballáh ještě neexistoval a libanonští šíité nebyli přirozenými spojenci palestinských ozbrojených hnutí. Spíše naopak: v Libanonu existovalo silné napětí mezi šíitským obyvatelstvem a palestinskými organizacemi, protože palestinské ozbrojené struktury často působily právě v oblastech, kde žili libanonští šíité, a vtahovaly je do konfliktu s Izraelem. Libanonští šíité tedy nebyli od počátku součástí jednotné „osy odporu“. Tato osa vznikla až později.

Stejně tak nepřátelství mezi Íránem a Izraelem není geopoliticky nutné. Za šáha měly Írán a Izrael poměrně blízké, byť částečně neveřejné vztahy. Šlo o dva nearabské státy na okraji arabského světa, které měly společný zájem vyvažovat arabský nacionalismus. Teprve islámská revoluce proměnila Írán v ideologického protivníka Izraele.

Článek správně popisuje dnešní realitu: Hamás, Hizballáh a současný íránský režim spolupracují a po 7. říjnu 2023 je zřejmé, že tato spolupráce může mít velmi nebezpečnou vojenskou podobu. Text sám mluví o strategické koordinaci mezi Hamásem, Hizballáhem a Íránem a o snaze zapojit více front proti Izraeli.

Z toho ale neplyne, že takový vztah je historicky přirozený nebo nezměnitelný. Právě naopak. Hamás je sunnitské palestinské islamistické hnutí, Hizballáh je libanonské šíitské hnutí a Írán je perský stát s vlastní imperiální tradicí. Jejich dnešní spolupráce není dána „přirozenou jednotou“, ale politickou konstrukcí vytvořenou po íránské revoluci.

Podstatné je i to, že Spojené státy po pádu šáha zaujaly vůči Íránu trvale nepřátelský postoj. Ten měl často pochopitelné důvody, zejména obsazení americké ambasády a pozdější íránské kroky. Zároveň však tento dlouhodobý tlak posiloval v Íránu logiku obklíčení a vedl režim k budování sítě proxy sil jako nástroje odstrašení a regionálního vlivu. Hizballáh se stal nejúspěšnějším výsledkem této strategie.

Proto bych byl opatrný s tvrzením, že dnešní stav pouze odhaluje „věčnou“ povahu Íránu, Hamásu a Hizballáhu. Přesnější je říci, že dnešní osa odporu je historicky vzniklý blok, vytvořený kombinací íránské revoluční ideologie, izraelsko-palestinského konfliktu, libanonské občanské války a dlouhodobé americko-íránské konfrontace.

To nijak neomlouvá Hamás ani Hizballáh. Pouze to ukazuje, že dnešní konflikt není osudový produkt neměnné historie. Je to důsledek konkrétního politického vývoje — a právě proto je třeba mu rozumět historicky, ne jen morálně.