Minulý týden proběhla médii zpráva o pokusu o atentát na íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda. Teherán ji vehementně popřel a tvrdil, že výbuch vedle prezidentské kolony v městě Hamadánu způsobila zábavní pyrotechnika, a nikoli bomba. Izraelský server Debkafile, který má vlastní zpravodajské zdroje v mnoha zemích světa včetně Íránu, však pokus o atentát potvrdil i s tím, že při něm bylo zraněno několik příslušníků prezidentovy ochranky a kolemjdoucích. V téže době, kdy vybuchla bomba v Hamadánu, došlo také k mohutné explozi v obřím petrochemickém komplexu Pardis v městečku Asaluja, při kterém přišlo o život pět dělníků.

Asaluja leží na opačném konci Íránu, u Perského zálivu a nedaleko jaderného reaktoru v Búšehru. Při explozi byly zničeny velké části petrochemického komplexu. Podle íránských zdrojů serveru bylo výbuchů pět a způsobilo je pět výbušných zařízení. Komplex byl zbrusu nový a prezident Ahmadínežád jej slavnostně otevřel teprve 28. července, tedy pouhý týden před incidentem. I když Teherán exploze bagatelizoval, vyšetřovatelé jsou přesvědčeni, že šlo o pokus přiblížit se k prezidentovi a zároveň k jadernému reaktoru v Búšehru.

Tři dny před slavnostním otevřením petrochemického komplexu došlo k další záhadné explozi v elektrárně na ostrově Charg. Íránské bezpečnostní složky mají podezření, že energetický sektor si vzala na mušku skupina sabotérů, možná dokonce víc skupin. Hamadán je totiž mimořádně státotvorné město – žijí v něm výhradně íránští šíité a nevyskytují se zde žádné etnické nebo náboženské menšiny, které by režim pronásledoval, vysvětluje Debkafile.

Izrael je poslední, kdy by si přál Ahmadínežádovu smrt

Ahmadínežád sice popřel, že by na něj někdo spáchal atentát, ale neopomněl poznamenat, že mu o život usiluje Izrael, jeho největší nepřítel. Izraelská média to upřímně pobavilo – proč, to vysvětluje izraelský deník Jerusalem Post. Ahmadínežád se totiž Izraeli náramně hodí. Už od svého nástupu v roce 2005 v podstatě slouží izraelským zájmům. Jeho popírání holokaustu a soustavné pohrůžky židovskému státu „vymazáním z mapy“ upoutaly pozornost celého světa k tajnému íránskému jadernému programu a to nakonec letos v červnu vedlo k novým protiíránským sankcím.

Ze stejného důvodu někteří izraelští politikové před loňskými zfalšovanými prezidentskými volbami v Íránu doufali, že zvítězí právě Ahmadínežád, a nikoli reformista Mír-Hosejn Músaví. Ten by totiž pravděpodobně stejně nezbrzdil íránské úsilí o výrobu jaderné zbraně a v jaderném programu by pokračoval, ale jeho umírněné vystupování a rétorika by pomohly program prosadit u mezinárodního společenství. Sankce by pak byly méně pravděpodobné. Zato Ahmadínežád je zárukou, že tlak na Írán nepoleví. Proto se obvinění z pokusu o atentát Izrael podivil – pro něj je v Íránu rozhodující režim, a ne jeho veřejná prezidentská tvář.

Navíc není jisté, že by po Ahmadínežádovi přišel někdo umírněnější. Izrael už ví, že likvidace vůdců teroristických organizací se nemusí vždycky vyplatit. V roce 1992 nechal zavraždit vůdce libanonského Hizballáhu Abbáse Musávího, ale na jeho místo nastoupil šajch Hasan Nasralláh, jehož izraelské zpravodajské služby považují za mnohem záludnějšího. Právě Nasralláh vybudoval z Hizballáhu mocnou organizaci, kterou dnes toto hnutí je, dostal jej do vlády a udělal z něj obávanou vojenskou sílu.

Pravda je taková, že v Íránu je řada skupin, které by se rády Ahmadínežáda zbavily, a z úplně jiných důvodů než kvůli jeho jaderné politice. Je tu takzvané zelené opoziční hnutí, které organizovalo masové protesty proti loňským zfalšovaným prezidentským volbám. I když o něm už navenek není příliš slyšet, panuje přesvědčení, že v činnosti pokračuje. Je tu i protivládní hnutí Lidoví mudžáhidové, které má v posledních letech na svědomí řadu útoků na íránské Revoluční gardy. Íránský režim chtěl popřením pokusu o atentát na prezidenta vyvolat dojem, že země je jednotná a režim nemá žádné nepřátele. Pravda je však úplně jiná, zdůrazňuje Jerusalem Post.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6