Íránský lid si nevybíral teokracii. Vybíral si změnu. Problém je, že to, co si mysleli, že dostanou, a to, co skutečně dostali, nebylo totéž. Írán se nestal „radikálním“ přes noc v roce 1979. Jak se to tedy stalo?

Po puči v roce 1953 byl šáh vrácen k moci s silnou podporou USA a Velké Británie. Zvenčí to vypadalo stabilně. Uvnitř Íránu to ale působilo jinak. Pro mnohé bylo jejich vedení formováno zahraniční intervencí a tento pocit nikdy úplně nezmizel. Šáh prosazoval modernizaci prostřednictvím toho, čemu se říkalo Bílá revoluce – pozemková reforma, rozšíření práv žen, průmyslový růst. Na papíře to mnohé vypadalo pokrokově. Zároveň to ale šlo rychle a nerovnoměrně. Narušilo to tradiční společnost, v některých oblastech prohloubilo nerovnost a vytvořilo pocit, že se země mění způsoby, které lidé plně neovládají.

Zároveň politická opozice nejen prohrávala – byla systematicky umlčována. Strany byly ovládány nebo likvidovány, média cenzurována a disent sledován a trestán šáhovo tajnou policií SAVAK. Sekulární a umírněné hlasy nezmizely – byly umlčeny, zatlačeny do ilegality nebo úplně odstraněny.

Jedním z nejhlasitějších kritiků šáha byl Ruhollah Chomejní. Otevřeně režim napadal, kritizoval západní vliv a vykresloval šáha jako zkorumpovaného a odtrženého od íránských hodnot. V roce 1964 ho šáh poslal do exilu v domnění, že tak odstraní jeho vliv, aniž by z něj udělal mučedníka.Výsledek byl opačný. Z exilu se Chomejního poselství šířilo přes náboženské sítě – mešity, nahrávky, ústní podání. Zatímco sekulární opozice byla uvnitř země drcena, náboženské sítě zůstaly jedním z mála prostorů, kde se mohl odpor organizovat. Koncem 70. let už frustrace narůstala napříč společností – nejen mezi náboženskými konzervativci, ale také mezi studenty, levicovými aktivisty a sekulárními skupinami. Nešlo o jediné hnutí. Byla to koalice sjednocená jedním cílem: svrhnout šáha.A pak se to stalo.

V roce 1979 šáh Írán opustil. Nešlo jen o to, že abdikoval – ztratil kontrolu. Koncem roku 1978 byla země paralyzována. Masové protesty, celostátní stávky a armáda, která začínala praskat. Nejprve zkusil tvrdě zasáhnout, pak ustoupit, a nakonec působil zároveň brutálně i slabě.V lednu 1979 už pro něj nebylo možné zůstat. Tak odešel. A jakmile to udělal, systém se zhroutil rychleji, než kdokoli očekával. Studenti, levičáci a sekulární skupiny chtěli reformy, svobodu, sociální spravedlnost a jiné politické uspořádání. Chomejní chtěl islámský systém vlády (vládu duchovních).

Chomejního poselství se soustředilo na protišáhovskou, protikorupční a protizahraniční rétoriku. Pamatujte, že v té době byl v exilu ve Francii, takže jeho sdělení bylo roztříštěné a šířilo se často ústně. Přestože Chomejní psal o svých názorech na vládu duchovních, mnoho lidí si neuvědomovalo, co to v praxi bude znamenat.

Návrat Chomejního do Íránu
Chomejní se vrátil za obrovské veřejné podpory – ale to, co následovalo, je přesně to, jak se to všechno zvrtlo. Ta koalice nevydržela. Jakmile se nový režim dostal k moci, rychle začal upevňovat kontrolu. A to znamenalo likvidaci konkurence. Sekulární skupiny, levičáci a dokonce někteří z původních podporovatelů byli vytlačeni, uvězněni nebo popraveni. V prvních letech byly popraveny tisíce lidí, desítky tisíc uvězněny a mnoho dalších zadrženo nebo zmizelo bez jakékoli transparentnosti. Jedním z nejlépe zdokumentovaných momentů byl rok 1988, kdy byly během několika týdnů popraveny tisíce politických vězňů. Mnozí z těch, kteří pomohli svrhnout šáha, byli následně odstraněni systémem, který ho nahradil.

Teď se podívejme z nadhledu.Co dělal Západ během toho všeho? Nebyl nepřítomný. Celou dobu stál za šáhem.Proč? Protože byl stabilní, spojený se západními zájmy a strategicky důležitý během studené války. Írán měl ropu, geografický význam a ležel v regionu, kde nestabilita představovala globální riziko. Prioritou tedy bylo udržet tuto stabilitu.Dělo se to navíc uprostřed studené války. Pro USA to tedy nebylo jen o Íránu – šlo o zabránění sovětskému vlivu v strategicky klíčovém regionu. Proto byl šáh považován za hodného podpory.

Ale tady byl problém.Po celé roky se pozornost soustředila na udržení systému v chodu – ne na to, jak ho prožívali lidé uvnitř. Varovné signály tu byly: ekonomické problémy, politická represe, rostoucí nespokojenost. Byly ale podceněny. Když se to změnilo v plnohodnotnou revoluci, nešlo to už snadno řídit ani zastavit. Neexistovala žádná čistá varianta. Přímá intervence by mohla vše zhoršit. Nedělat nic znamenalo ztratit kontrolu nad výsledkem.A přesně to se stalo.

Západ pomáhal stabilizovat systém po desetiletí. Ale když se zhroutil, zhroutil se způsobem, který už nedokázali ovládnout.A lidé, kteří chtěli změnu, nedostali zdaleka to, za co bojovali. Skutečná otázka tedy není jen „proč je Írán dnes takový, jaký je“.Ale jaké podmínky umožnily, aby k tomuto výsledku vůbec došlo.