Írán patří k těm zemím, ve kterých můžeme každé volby označit za přelomové. A to přesto, že v Íránu voliči tak docela nerozhodují, kdo jim bude vládnout. Tento paradox bude platit i nyní: až v červnu budou lidé vybírat svého příštího prezidenta.

Teď ale teprve skončila registrace kandidátů a začala kampaň. Teoreticky se o prezidentství může ve volbách ucházet kdokoli. Tedy ne kdokoli, ale kterýkoli Íránec: je muž, má vysokoškolské vzdělání, zkušenost s řídící funkcí, je starší 40 let a nebyl trestaný.

Věková hranice tak například vyřadila jednoho z nadějných reformistů, ministra informačních technologií Mohammada-Džavada Azarí Džahromího, který získal oblibu mezi mladými Íránci.

Stejně tak nemají šanci ti, co byli stíháni za účast na protivládních demonstracích. A samozřejmě ženy, i když se jich mezi 600 muži také několik desítek uchází o nejvyšší volenou funkci.

Především ale všichni kandidáti musejí být schváleni takzvanou Radou dohlížitelů, která v podstatě všechny zbývající, pro režim nebezpečné kandidáty pravděpodobně vyřadí. To však neznamená, že lidé volby neberou vážně, k těm minulým přišlo přes 70 procent voličů.

Ty letošní jsou poznamenány několika okolnostmi. Zaprvé už potřetí v řadě nemůže kandidovat stávající prezident Rúhání, který má za sebou dvě čtyřletá období.

Navíc se vše odehrává v okamžiku, kdy Írán hraje o možné obnovení mezinárodní jaderné dohody, od které v roce 2015 odstoupil americký prezident Trump a když obnovil pro Írán velmi bolestivé sankce.

Někteří z kandidátů budou usilovat o návrat k dohodě, jiní naopak plánují vystupňovat expanzi íránského vlivu a neucházet se o prý ponižující úmluvy se Západem.

A v neposlední řadě má Írán za sebou obtížné covidové období, které Rúháního vláda, možná ne vždy vlastní vinou, nezvládla nejlépe.

Írán je na tom kvůli covidu, sankcím i z jiných důvodů ekonomicky špatně. To mimo jiné znamená, že řada potenciálně reformisticky zaměřených voličů nemá důvod jednoznačně preferovat reformisty, protože ti vlastně příliš neuspěli a ztratili hodně prestiže.

Rúhání sice byl před svým nástupem považován za centristu, který vyhrál jen proto, že Rada dohlížitelů předtím vyřadila všechny reformisty a on posbíral reformní hlasy. Toto nadšení pro reformistický proud už vyvanulo.

Může to pomoci i kandidátům, kteří se nedefinují reformně, jako je stále vlivnější Ebrahim Raísí, který nyní stojí v čele íránské justice. Nebo těm, kterým se podaří představit se jako někdo, kdo stojí mimo hlavní proudy režimu, třeba vyjednavač jaderné dohody Laridžání, který se označuje za nezávislého.

Je ještě jedna otázka, která hraje roli, a to je případná blízkost příštího prezidenta k íránským Revolučním gardám, velmi mocné a autonomní organizaci, která má ozbrojenou moc i obrovské obchodní zájmy, mezi takové kandidáty patří Mohsen Rézáí.

Má to ještě jeden význam. Nástup politika spojeného s touto ozbrojenou složkou by mohl proměnit povahu režimu.

Tím spíš, že podle některých názorů se očekává, že toto mohou být poslední prezidentské volby v éře nejvyššího duchovního vůdce ajatolláha Chámenejího, ve skutečnosti nejmocnějšího muže státu.

Příští prezident tedy zřejmě sehraje nějakou úlohu při Chámenejího nahrazování. Což je vlastně mnohem podstatnější než to, kdo bude další čtyři roky prezidentem.