Odlétali jsme z Istanbulu, pravidelným letem tureckých aerolinií. Poprvé jsem přelétala Mezopotámii, s hliněným Mosulem ve stejně hliněné krajině, se zasolenými políčky, s kruhy závlahových polí. Skoro dvacet let se nad ní nesmělo létat. Dvě veliká jezera na západě a letadlo započalo klesání na bagdádské letiště. Normální přistání, oficiální přivítání delegace. Salonek je jako kdysi, jako na všech arabských letištích. Dřevěné vyřezávané mašrabíje, káva z džezvy, mnoho policajtů okolo, všichni žmoulali růženec. Na stole ležely noviny iráckého ministra dopravy, na přední stránce přijetí českého velvyslance. Všude byly fotografie různých politických vůdců. Nastoupili jsme do bílých toyot. Silnice z letiště, která bývala cestou smrti, je po obou stranách opevněna vysokými betonovými bloky. Následoval bezproblémový průjezd mezinárodní zónou. O naši bezpečnost se starali jen a jen Iráčané sami, byli jsme jejich vzácnými hosty. Složitější byl vstup do Zelené zóny, stále ještě v americkém režimu. Recepce slavného hotelu Rašíd je stejná jako před dvaceti lety, v pokojích stejná kožená křesla, stejný prach, stejné výpadky elektřiny.
Nejprve nás přijal šéf parlamentu, lidský a sympatický šejch Attija. Ten den, jako pokolikáté už, měl být vyměněn. Je totiž šíita a mluvčím by podle irácké ústavy měl být sunnita, presidentem Kurd, šíitům náleží místo premiéra. Šejch Attíja balohosklonně uvedl, že v sunnitské koalici je tolik rozporů, že ve svém křesle ještě nějakou dobu vydrží. Místopředseda Kurd se živě zajímal o ekonomickou spolupráci. Na vánoce byl v Praze, bydlí totiž ve Vídni. Stejně jako mnoho členů vlády a parlamentu je naším evropským spoluobčanem.
Fascinující byla schůze výboru pro bezpečnost. Bezpečnost je stabilizovaná. Terorismus na území Iráku je marginalizován. Poražena je i al Qáida. Iráčané jsou hrdi na novou armádu o skoro tří sta tisících vojácích. Trochu se dohaduje armáda s policií, stejně jako na všech postkonfliktních územích. Synové Iráku, as sahwa, jsou včleněni do bezpečnostních složek. Všechny klíčové politické síly jednají politicky, násilí pro ně není zdrojem politické moci. Je možné jít po ulici, jít nakupovat. Podle britského brífinku se v Bagdádu děje denně méně přepadení než v Londýně. Přesto je Bagdád městem duchů. Čtvrti a komunity se schovávají za betonovými bloky, jimi jsou ohraničeny komunikace. Check pointy jsou skoro všechny v rukou Iráčanů.
Z dalších jednání výborů je jasné, že bývalí vojenští rivalové jsou schopni sedět za společným stolem. Šíité, sunnité, Kurdové, ale i sadrovci. Politický proces je pomalý, všechno musí odsouhlasit všichni: šíité, Kurdové, sunnité. Asi nejsložitější je otázka Kurdistánu. Je takřka autonomní, kurdská regionální vláda jedná hodně nezávisle. Do té míry, dokud nepotřebuje podíl z iráckého ropného rozpočtu. Přesto dohoda o umístění vojsk v jazyce jedněch, dohoda o přátelství v jazyce druhých, byla podepsána a dohodnuta.
31. ledna se v Iráku mají uskutečnit krajské volby. Všichni věří, že se obejdou bez násilí a jejich výsledky nebudou zpochybněny. Stane-li se tak, bude potvrzeno, že Irák nastoupil cestu svobodné demokracie.
Irák ale nemá zaručenu růžovou budoucnost. Ještě loni jsme věřili, že demokracie a bezpečnost může mít ekonomické řešení. Irák byl zemí s velkým rozpočtovým přebytkem. Při stávajících cenách ropy vytvářejí náklady na iráckou armádu a policii deficit vyšší než 30 miliard dolarů. V zemi je 80 % nezaměstnanost, jediným zdrojem práce je státní sektor. Chybí 6000 škol, dívky ukončují vzdělání v 10 letech. Čtvrtina populace neumí číst a psát. Irák není bez ohromných investic schopen těžit víc jak 1,8 milionů barelů ropy denně. Nemá dostatečnou rafinerní kapacitu, i benzín musí dovážet. Výroba elektřiny roste o 12 % ročně, stále ale chybí 5 až 6 hodin denních dodávek. Elektřina totiž vždy byla zdarma, nikdo neví, jak ji zpoplatnit. Totéž platí o sociálních službách, o zdravotnictví. V zemi se stále pohybuje víc jak dva miliony vysídlených, kteří se ještě nemohou vrátit domů. Za zprávou o bezpečnostní a politické stabilizaci následuje zpráva o strašné ekonomické zaostalosti.
Privatizace, liberalizace ani demokratizace nejsou uskutečnitelné bez vlády práva. Tady může být užitečná Evropa. V misi evropské bezpečnostní politiky EU JUST LEX školíme v Iráku desítky policistů, státních zástupců a soudců. Nejvyšší ešelony soudců prošly debaasifikací. Ta se souhrnně týká asi 30 000 vedoucích zaměstnanců. S většinou z nich probíhají strašlivé soudy u bagdádského soudního tribunálu. Hodiny a hodiny u něj vypovídají sestry, matky, manželky zavražděných, zmizelých, týraných. Vypovídají ženy, které přežily desetiletí vězení. Vypovídají do očí i takovým soudcům, kteří rozdělili třicetičlennou řadu – levá polovina propuštěna, pravá bude popravena.
Kvůli britskému brífinku velení mezinárodních sil jsme navštívili jeden z mnohých Saddámových Nabuchodonosorových paláců. Všechny jsou stejné, s ohromnými mramorovými sloupy, lustry, desítky metrů vysokými sály, jezery, papyrusem, balustrádami a schodišti. Není pochyb o tom, že jejich tvůrce žil v jiném mentálním světě. Dnes jsou v nich cítit hamburgery a jiná menáž amerických a spojeneckých vojáků. Všude jsou počítače a mapy. Nad paláci vojenských kampů stále létají helikoptéry.
Bagdád jsem navštívila v roce 1992 jako československý diplomat, dále jako člen vyjednávací mise iráckého sankčního výboru OSN, poté na jaře 2003 jako česká velvyslankyně v době prvních pokusů o iráckou demokracii. Je fantastické vidět hlasovat irácký parlament svobodně a demokraticky. Strašlivá hrůzovláda, která stála život nejméně 2,6 milionů Iráčanů je skončena, probíhají spravedlivé, dokumentované soudy. Civilistů, kteří zahynuli v operaci Irácká svoboda a při teroristických útocích bylo bohužel asi 100 000.
Cesta ke stabilizaci nebude jednoduchá. Fotografie politických vůdců, vládní salonek, vystupování ministrů i předsedy vlády, trochu připomínají, co už zde jednou bylo. Stabilizace bude vyžadovat velké rozvojové investice i letité úsilí Evropanů.
Naštěstí pro Irák, důležitým bodem jednání bylo urychlit podpis energetického memoranda EU Irák. Jeho smyslem je zrychlit rozvoj iráckých nalezišť plynu na západě země, blízko tureckých hranic. Jejich napojení do evropských energovodů není jen sen. Irák by se mohl stát dodavatelem plynu pro Nabucco. Mohl by přispět k evropské energetické diversifikaci. Věřím, že síla evropského zájmu o nový energetický zdroj nám pomůže najít cestu, jak Iráku pomoci udržet demokracii, podpořit ekonomiku a zejména nastolit vládu práva. Po mnoha desetiletích si jí Iráčané zaslouží.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6