Maharádža z Gwalioru měl zejména záliby technického zaměření. Například jeho elektrický vláček rozvážel hodovníkům brandy kolem stolu.

Princové měli choutky všelijaké. Nawab z Junagaathu si potrpěl na pejsky. Vybavoval je telefonem, služebnictvem, a na svatbu svého zvlášť oblíbeného pinčla pozval stopadesát tisíc hostů.

Porovnejme s maharádžou z Alwaru, který se při utkání v polu natolik rozběsnil na svého koníčka, že ho polil petrolejem a zaživa upálil. Však byl vůbec sadista: používal děti jako vnadidla na tygry. Sadistický autokrat byl ovšem i za sebehrůznější činy nežalovatelný, neporušil žádný zákon, poněvadž on sám si byl zákonem.

Britové se ani v nejmenším nepokusili pánům princům aspoň naznačit, že jsou součástí téhož společného státu. Na Západě se vědělo víc o luxusu těchto anachronických exemplářů než o bídě milionů jejich poddaných. Že jeden takový aristokrat vlastnil 270 automobilů, v londýnském hotelu si najal celé poschodí, kde denně očichával 3000 čerstvých růží, zatímco jiný pronásledoval prodavačku z pařížské parfumerie tak důkladně, že skoupil celý obchod a všechny parfémy rozšlapal.

K nezávislosti v roce 1947 se princové zachovali různě. Ke spojení s Indií došlo buď dobrovolně nebo z donucení. Republika jim vyměřila apanáž, o kterou je posléze připravila. Někteří se od republiky odvrátili, jiní se dali do jejích služeb. Maharádža z Mysore, dodnes vzývaný lidem jako inkarnace boha Višnu, založil univerzity, podporoval umění, dal ženám volební právo, zavedl i antikoncepci a jeho vláda byla spíš konstitučně demokratická než monarchická. Zato vláda jiných feudálů nebyla od temného dávnověku k rozpoznání. Z některých se stali ministři či guvernéři.

Maharání z Gwalioru a z Jajpuru sedí v parlamentě. Patiala maharádža je velvyslancem. Porovmejme s jeho tatínkem, který žil v růžovém paláci, kde měl 3500 služebníků, flotilu Rolls Royců, 500 koní k privátnímu hopsání, 350 dam v harému k jinačímu použití, též s vybavením kadeřníky, krejčími a gynekology. Denně pozřel 50 liber vybraných pochoutek. Jeho privátní spotřeba stála 60 % státního rozpočtu.

Některé maharádžské rodiny si spočítaly svůj původ na tisíc let. Jiné došly až k potomkům Slunce a Měsíce. U mnohých je ale přece jen snazší identifikovat předky mezi loupeživými feudály.

- - -

Nepokládám za jednoduché porozumět hinduismu a příjít mu na chuť. Do hinduismu se nevstupuje jako do KSČM. Spíš než „náboženství“ vhodnější by mohl být „hinduistický způsob života“, který má k dispozici předpisy a kritéria na cokoliv. Třeba na stravu: vegetariánství je vyšší způsob pojídání než masožravost. V tomto druhu víry není papeže, církevní hierarchie, kult je to polyteistický, bohů mají k nespočítání. Hindové si bohy zlidšťují, kněží je krmí, oddávají, dokonce i koupou a organizují vzájemné oddavky.

Náboženství nezačíná a nekončí kostelem. Oltář si lze pořídit ve vlastní domácnosti a zahlédl jsem je v pracovním prostředí, v zaměstnání, například v továrně vyrábějící letadla. Dělník přimontuje k verzi sovětského MiGu kulomet, a hned vedle má oltáříček s příhodně vybranými bůžky.

Svatá hinduistická trojice je tato:

1. Brahma „creator“ - stvořitel.
2. Višnu „preserver“ - zachovatel, podivně přeloženo. Záruka stavu věcí.
3. Šiva - bůh tvůrce a ničitel. Mám potíže s vysvětlováním, že by to mohlo být co společného s proslulým českým kosočtvercem a jeho vitální vertikální čárkou vejpůl.

Višnu se už zrodil v mnoha reinkarnacích. Byl božským pasáčkem, měl šestnáct tisíc manželek, konal zázraky, je dodnes malován celý zmodralý, je zdrojem legend a jmenoval se Krišna. Jeho jinou reinkarnací byl Rama - viz Ramayana.

Višnu je hodný bůh. Šiva ale není. On je kruťas nám vzdálen, je mementem naší mizerné pozemské existenci, která, jak víme, a značně se bojíme, končí koncem, porážkou, hnilobou, ničím.

- - -

Teď se pokusím o vysvětlení systému kast, tak jak mně vysvětlováno bylo. „Představte si čtyři unie - odborové organizace. Každá z nich je soběstačná, autonomní a dívá se svrchu na všechny ostatní, asi jako v New Yorku unie aristokraticky přeplacených elektrikářů či klempýřů si nezadá s hochy ze zednického cechu, pro které zas je pod úrovní člen spolku portýrů, a tak stále dále. Nicméně všichni organizovaní se dívají svrchu na neorganizované.“

Dalo by se tedy říct, že na začátku byla dělba práce. Již prastraré sanskrtové texty rozdělily Indii do čtyř společenských kategorií:

1. Kněží a učitelé - tedy bráhmani, indický agitprop
2. Vládci a vojáci
3. Obchodníci, řemeslníci, živnostníci
4. Dělníci a rolníci

O příslušnosti ke kastě rozhoduje narození, tedy něco jako poletářský původ za našich časů. Člověk musí žít svůj úděl, neboť na tom záleží, jak bude zrozen příště. Za exemplární splnění údělu se v příští reinkarnaci povyšuje, za nesplnění si to jeden odskáče zrozením do nižší kasty, za ženu, zvíře a třeba i za mravence.

Kasty jsou na sobě ekonomicky závislé, společensky se ale separují. Vzájemně se nežení, co smí jedna skupina, je tabu ve skupině druhé. Jedni jedí, pijí a je jim dovoleno to, co druhým dovoleno není. Teď pozor: staré svaté knihy znají kasty čtyři, ale ve skutečnosti je dnes kast a podkast aspoň tři tisíce - tolik organismů, z nichž každý si zachovává svou autonomním existenci. Tedy nejen „dělníci a rolníci“, ale třeba „hrnčíři“, a dokonce i „hrnčíři ze státu Mysore“ a navíc i „Mysore hrnčíři, kteří při práci nohou pohání otočné kolo značné velikosti, na rozdíl od hrnčířů s kolem menším“. Takový rozdíl může znamenat katastrofální překážku ve vztahu Romea a Julie. Subkasta X si čistí zuby tak, podcech Y zas onak. Jeden druh brahmínů při odpočinku si přehodí nohu přes koleno jen předepsaným směrem a způsobem, neboť jinačí brahmíni přehazují jinačeji. Za porušení mravů, příkazů a zákazů hrozí vyvržení z kasty, jak zažil sám Gandhi poté, co se zprotivil tabu zákazu necestovat za humna.

Každá jazyková skupina se skládá ze dvou až tří set kastovních jednotek. Ve vesnici jich žije v průměru dvacet až třicet. Vzájemné ženění jen mezi svými se ale nezdá hrozit biologickou degenerací: však Indů je víc než Habsburků. Nelze však přehlédnout, že příslušníci té které kasty, stejného povolání a ve stejném místě si mohou být fyzicky značně podobní. Například nosiči na letišti Palam v Dillí se mi zdáli být k nerozpoznání.

Aspoň teoreticky má každé kastovní odvětví své dědičné povolání, řemeslo, specialitu. Do zemědělství, státní služby a armádních složek prý smí kdokoliv. Indové mi tvrdí, že zákon zakazuje diskriminaci, ale nezakazuje systém kast, jenž je často příčinou právě takové diskriminace. Což nás přivádí k fenoménu tzv. untouchables - těch „nedotknutelných“, k žádné kastě nepatřících. Známé různými jmény jako dalits, outcastes, scheduled castes či Harijans (“děti boží“) - označení, jemuž dával přednost Mahathma Gandhi. Každý se na ně dívá s despektem. Navíc se i tito vyvrženi klasifikují, dál drolí do odhadovanému hierarchickému počtu 400, až k nejspodnější příčce s maximálními vyvrženci, jinými vyvrženci zatracovaní. Dost šílené, že ano.

Ještě za nedávných časů tito ničím se neprovinivší nedotknutelní nesměli nosit boty, deštník, nesměli dojit krávy, přemnohé nesměli. Nynější zákon sice může nařizovat opak, v rozporu ke stále přetrvávající tradici, toť ale s efektem podobným nařízení zákazu přitažlivosti zemské. Harijanovi v dnešní době příliš nehrozí smrtelné nebezpečí, kdyby jeho stín dopadl na brahmína, nicméně těžko si troufne vejít v nepříšlušný svatostánek nebo se zastavit u nepříslušné studny. V roce 1969 ve vesnici Kinvelmani na okrese Thanjore ve státě Tamil Nadu členové řádných kast naházeli 42 nedotknutelných, dětí a žen, do ohně. V pozdějších letech jsem se dočítal o dalších případech takového, byť již méně častého usmrcování. Nedotknutelní muži a ženy nadále vykonávají ty nejšpinavější práce - čistění města, sběr odpadků, kanalizace.

Politicky se ale jejich úděl zlepšil. Smějí hlasovat a zainteresovaní funkcionáři mají o jejich hlasy zájem. Nedotknutelným přidělili preferenční kvóty a procenta pro přijetí na univerzitní studia. Pro ně je rovněž rezervována zhruba jedna sedmina všech parlamentních křesel. Velice vlivným politikem v zemi je, respektive byl ministr ústřední vlády dr. Ambedkar, sám Harijan, dítě boží. Ve svých memoárech se zmiňuje o svých potížích na cestě ke gramotnosti. Když napsal požadovanou práci, učitel odmítl dotknout se takového sešitu popsaného nedotknutelým žákem.

Vyskytují se také tzv. scheduled castes stejně jako scheduled tribes (kmeny) v přibližném smyslu „společenství zařazené, na seznamech uvedené“. To pak již nejsou v hinduistické hierarchii zcela nedotknutelní vyvrženci, ale vesměs domorodé kmeny žijící si nezávisle, zcela po svém.

Kasty věru neumírají, ale kastovní diskriminace je určitě menší než v předcházejících generacích. Příklad: Indickým státem s největším počtem obyvatelstva (200 mil.) je Uttar Pradesh a jednou z nejvýraznějších osobností tamější vrcholné politiky je ministryně Mayawati, rovněž dalit, Haryjan. Dosažený pokrok potvrzují zjištěné údaje - třeba účast na svatbách a ochota sedět s hosty jiné kategorie u téhož stolu. Takto v roce 1990 společně hodovalo 23 % hostů, kdežto v roce 2007 už jich bylo 91 %.

Indická mládež, zejména studenti, nemá pro takové předsudky svých rodičů dostatečné pochopení, natož ocenění. Nevzrušuje se zděděnými fenomény, jako se například nevzrušuje americké dítě kvůli tmavšímu odstínu pokožky či české dítě kvůli fantomu německého revanšismu. Indické noviny občas tisknou zprávy o mezigeneračním neporozumění, když student si přivede domů na prázdniny spolužáka z nižší kasty a rodiče se nevolky přizpůsobují ke změně. V novinové rubrice o seznámení, zasnoubení a sňatcích se již také vídá věta CAST NO BAR - KASTA NEVADÍ.

Po dobré zprávě ta méně dobrá: Do kasty jsem se narodil, v ní umřu, tak jakou mám naději polepšit si na řebříčku těchto stratifikací, výlučností, absurdností? Naději mám, ale malou. Kasta si může polepšit změnou vlastního chování, čili kopírováním životního stylu vyšších kast - vegetariánstvím, zavržením alkoholu nebo dokonce obnovením suttee - upalováním živých vdov, čímž se pyšnily ty nejvyšší nejprominentnější kasty, než mrav Britové někdy v devatenáctém století zakázali.

Antiegalitarianismus hinduistické civilizace je zřejmě nakažlivý. I ti, kteří utekli před diskriminací k buddhistům či mohamedánům, se mezi sebou klasifikují, organizují, separují. Sikhové, což jsou přece odpadlíci hinduismu, si také vytvořili své kasty. Dokonce i mrňavá obec židovská v Cochinu na nejjižnějším cípu subkontinentu rovněž neodolala takovým nehoráznostem, rozpoltila se na Židy bílé a černé, se zákazem vzájemného ženění.

Člověk a hodnoty vůbec se cejchují v relacích k tomu, co je výš nebo níž, co je víc nebo míň. Z hierarchie není snadný únik. I když se nedoknutelný Ind v milionové metropoli ztratí, prozradí ho jeho jméno, což je do jisté míry cejchovací znamení.

- - -

Simla, populární středisko v himalájském podhůří, zrovna se tam konalo finále volby královny krásy tamějšího státu Himachal Pradesh. Někdo z naší skupiny kantorské si zapamatoval mou původní soucovskou profesi, což způsobilo, že jsem byl dodatečně kooptován do rozhodující poroty.

Už tam pak sedíme napěchováni aspoň hodinu a program ještě nezačínal. Na protest jsem si v oné tělocvičně otevřel deštník a pod ním trucovitě seděl. Dlužno dodat, že Simla je velice upršená a deštník třímá i policista ve službě. Indové se mému protestujícímu deštníku pošklebovali, Číňané nebo Japonci by reagovali jinak - inu cizinec s parapletem, ale bez tváře. O tu jsem posléze pořádně přišel. Po shlédnutí všech finalistek má volba byla okamžitě vyřešena: kouzelný magnetizující skvost, inteligentní projev, dost snědá tvář. A byl jsem ten naprosto jediný, kdo takto hlasoval. Dodatečně mi došlo, na co že jsou Indové velice hákliví: pigmentace. Čím bledší kůže, tím krásnější, vznešenější. A neboť jižané jsou pleti tmavší, snad si lze spočítat, kolik asi vyhráli titulů králů a královen krásy. Druhý den jsem otevřel noviny Hindustan Times a na třetí straně napočítal v rubrice „Matrimonials“ přes 300 nabídek k sňatku, s nabízenou, respektive vyžadovanou kvalifikací nevěsty: věk, výška, jmění, vzděláni, kasta, rodina (pokud možno příbuzné v Americe či Kanadě), panenství jako další indická samozřejmost plus - ne vždy, ale často - „fair complexion“ neboli bledá pokožka. Znám případy amerických černochů, které tam nepustili do slušného hotelu. V naší skupině byl rovněž neběloch, a ač nemohl být odnikud vyháněn, s náznaky opovržení se setkával přespříliš často.

Jak jsou Indové hákliví na barvu kůže, tak tuze nelibě reagovali na poznámku, z níž by se dalo vyčíst obvinění z třeba i reziduálního, podvědomého rasismu. Velice se na mě obořil politolog ve státě Marahastra, když jsem se na tuto záležitost pozeptal, takové inzeráty mu ocitoval. Jeho obhajoba: „Přednost pro bledou pokožku je přednost estetická a nikoliv rasismus.“

Důležitější než pigmentace je tam vztah muže a ženy, ať už v jakémkoliv věku. Neinzeruje zajímající se ženich či nevěsta, ale jejich rodiče. Ti vybírají partnera a do toho budoucímu manželskému páru nic není či jen pramálo je. Nanejvýš mohou uplatnit právo veta.

Na koktejlovém dýchánku v Kalkatě tento mrav ilustroval marxistický profesor dějepisu na vlastním příkladu. Projevil zájem o manželství a rodiče se tedy začali rozhlížet po vhodném protějšku. Když našli, pozvali protějšek a její rodiče ke společenské události, kde se mladí jen pramálo mihli, okem změřili a bylo po námluvách. Syn volbu vetoval, stejně jako mohla vetovat dotyčná nevyvolená. Rodiče se tedy pustili do lovu náhradnice. Po jeho úspěšném výsledku se obě rodiny pustily do podrobného vyjednávání, majetkového handrkování, konzultací s mnichy a astrology. Interpreti hvězdných konstelací vyhmátli správný den svatební pro šťastnou matrimoniální budoucnost.

„A jste šťastný?“ zeptal jsem se tohoto inteligentního muže, který se politicky hlásil k maoismu.

„Ale jistě, ovšem, samozřejmě,“ ujišťoval.

Odpustil jsem si pochvalný komentář, že takové, rodiči zaranžované manželství je zárukou trvanlivosti. Nehrozí přece nebezpečí, že dotyční by se přestali milovat, však se nikdy nemilovali.