Divide et impera. Britové uznávali jakousi pseudosuverenitu 670 principalit, celkem to dvě pětiny Indie. Zbylým třem pětinám vládli přímo. V imperialistické alchymii feudál byl na poličce utišujících prostředků proti případnému revolučnímu vzrušení. Nejenže nesměli přímo jednat s cizími mocnostmi, ale nesměli se věnovat státoprávnímu počínání ani mezi sebou. Jejich hodnocení se odměřovalo počtem dělové salvy. Devět ran a a titul "Vaše výsost" příslušelo asi sto adresátům, třináct ran pro maharádži, dvacet jedna pro "His Exalted Highness" jako třeba byl nizám hyderabádský, pokládán tehdy za nejbohatšího muže světa a a asi též za největšího skrblíka. Pětatřicet let nosil tentýž umolousaný fez a kouřil odhozené vajgly svých občasných návštěvníků. Proslýchalo se, že vlastní nejznamenitější pornografickou sbírku vzácností v celé Indii. V paláci pro hosty měl zamontovány kamery pro dokumentární účely.

Maharádža z Gwalioru měl zejména záliby technického zaměření. Například jeho elektrický vláček rozvážel hodovníkům brandy kolem stolu.

Princové měli choutky všelijaké. Nawab z Junagaathu si potrpěl na pejsky. Vybavoval je telefonem, služebnictvem, a na svatbu svého zvlášť oblíbeného pinčla pozval sto padesát tisíc hostů.

Porovnejme s maharádžou z Alwaru, který se při utkání v polu natolik rozběsnil na svého koníčka, že ho polil petrolejem a za živa upálil. Však byl vůbec sadista: používal děti jako vnadidla na tygry. Sadistický autokrat byl ovšem i za sebehrůznější činy nežalovatelný, neporušil žádný zákon, poněvadž on sám si byl zákonem.

Britové se pramálo snažili pánům princům aspoň naznačit, že jsou součástí téhož společného státu. Na Západě se vědělo víc o luxusu těchto anachronistických exemplářů než o bídě milionů jejich poddaných. Že jeden takový aristokrat vlastnil 270 automobilů, v londýnském hotelu si najal celé poschodí, kde očichával 3000 denně čerstvých růží, zatímco jiný pronásledoval prodavačku z pařížské parfumerie tak důkladně, že skoupil celý obchod a všechny parfémy rozšlapal.

K nezávislosti v roce 1947 se knížata zachovala různě a ke spojení s Indií došlo buď dobrovolně, nebo z donucení. Republika jim vyměřila apanáž, o kterou je posléze připravila. Někteří se od republiky odvrátili, jiní se dali do jejích služeb. Maharádža z Mysore, dodnes vzývaný lidem jako inkarnace boha Višnu, založil univerzity, podporoval umění, dal ženám volební právo, zavedl i antikoncepci a jeho vláda byla spíš konstitučně demokratická než monarchická. Zato vláda jiných feudálů nebyla od temného dávnověku k rozpoznání. Z některých se stali ministři či guvernéři.

Maharání z Gwalioru a z Jajpuru sedí v parlamentě. Patiala maharádža je velvyslancem. Porovmejme s jeho tatínkem, který žil v růžovém paláci, kde měl 3500 služebníků, flotilu Rolls Royců, 500 koní k privátnímu hopsání, 350 dam v harému k jinačímu použití, též s vybavením kadeřníky, krejčími a gynekology. Denně zkonzumoval 50 liber vybraných pochoutek. Jeho privátní spotřeba pozřela 60 % výloh státního rozpočtu.

Některé maharádžské rodiny se holedbaly svým rodinným původem už v trvání tisíce let. Jiné došly až k potomkům Slunce a Měsíce. U jejich většiny by ale přece jen bylo snazší najít předky mezi loupeživými feudály.

- - -

Z Agry se pokračovalo západní směrem do pouštního státu Rajastanu. Cestou jsme potkali vandrující kmen Cikánů. Na rozdíl od našich nomádů podobného či zcela stejnéo původu, vesele nám kynuli. V pouštním Rajastanu jsme potkali i karavany velbloudí. Příslušnice vzdálenějších kmenů se honosily modrým tetováním. Země je tam tuze suchá, jak se ovšem od pouště předpokládá. Ženy civěly do studní, zda v nich ještě něco zbývalo, rukama splácávaly kraví trus - ze svatých krav tedy i svatý trus - do tvaru až třímetrových úlů a prsty na těchto včelstvech zanechávaly obrazce podobné moravskoslováckému folkloru. Hodně kostí a koster leželo cestou. Zdály se to být pozůstatky výlučně zvířecí. Rajastan byl státem bývalým rádžů a maharádžů.

Konečně jsme dorazili od hlavního města Jajpuru, kde převládala růžová barva místně dolovaného kamene. Hawa Mahal je tam jeden z nejvíce fotografovaných paláců Indie, růžová nepřirozenost, trošku svatební dort, rovněž včelí úl. Město má hodně parků, sloních taxíků a dobře živených krokodýlů.

Doporučuji nastěhovat se do paláce Rambagh, který si maharádža změnil v luxusní hotel. Poštěstilo se mi být spolu s filozofem litevského původu nastěhován do pokoje číslo 121, což bývala privátní komnata maharání, kdysi prý jedna z nejkrásnějších žen světa, v naší pak době pilíř politické strany Swatandra. Trvalo snad hodinu, než jsme se uklidnili a řádně orientovali. Předsíň velikosti rozsáhlé rezidence, ložnice v rozsahu tělocvičny, v místnosti pro svršky by se ztratilo sto lodních kufrů a pak skvost nad skvosty, totiž mramorová koupelna. Z každé ze sprch mířilo šestnáct synchronizovaných kohoutků. Do vany se vstupovalo po schodišti a všude kolem zářila zrcadla, v nichž se přítomný šťastlivec zmenšuje do ztracena.

V zámeckém parku se sebevědomě procházeli pávové, služebnictvo vzorně sloužilo a nuzota nikde v dohledu.

KONEC

(Z připravované knihy "Dvě dávné zkušenosti, dvě čerstvé plavby")