Ideologie panarabismu je formou rasismu. Nejradikálnější arabští nacionalisté podporovali nacistické hnutí již od jeho zrodu ve třicátých letech minulého století. Celé území Blízkého východu vnímali a dodnes vnímají mnozí Arabové jako „čistě arabské dědictví“ a z toho pramení mnohé konflikty v tomto regionu, a to nejen nejvíce medializovaný arabsko-izraelský konflikt, ale i řada dalších např. arabsko-berberský, arabsko-kurdský, arabsko-africký, arabsko-koptský, arabsko-asyrský, dále arabské Anfalské tažení proti Kurdům a násilné akce zradikalizovaných Arabů proti černochům v Dárfúru a zbytku jižního Súdánu.

Myšlenky nadřazenosti Arabů a islámu nad nearabskými komunitami na Blízkém východě zastávala radikální organizace Muslimské bratrstvo, která vznikla ve dvacátých letech 20. století v Egyptě. Arabské násilí zakusily mnohé národy, Židé, Berbeři, Turkmeni a Čerkesové se ocitli v nemilosti a dostali na výběr buď se podřídit arabské nadřazenosti a nebo čelit vyhlídce omezování politických a občanských práv. Nearabské a neislámské národy, které si chtěly udržet svou kulturu, křesťanští Koptové, Asyřané, křesťanští černošští jižní Súdánci, Židé, Asyřané čelili tvrdému pronásledování, diskriminaci, marginalizaci, omezování lidských a občanských práv a později mnozí z nich museli emigrovat ze zemí, kde žili tisíce let. Tuto skutečnost dokládá že otrávení Kurdů jedovatým plynem v Iráku ze strany Saddáma Husajna neodsoudil ani jeden arabský vůdce a intelektuál. Je to z důvodu smýšlení mnohých Arabů, že celý Blízký východ by měl být pouze arabský. To také vysvětluje nenávist Arabů k Izraeli, židovské zemi, kde se hovoří i jiným jazykem než arabským.

Pravdou je, že palestinští Arabové terorizovali Židy v Zemi Izrael ještě před vznikem sionistického hnutí a znovuzrozením Státu Izrael. Hlavní představitel a ideolog ,panarabsismu a významný egyptský plitik Gamal Abdel Násir využíval k divokému protižidovskému podněcování lži z nacistické literatury a ze spisu Protokolů sionských mudrců. Arabové na Blízkém východě, včetně palestinského muftího Hajj Amina Al Husseiniho, s obdivem vzhlíželi k nacistickému Německu, zejména vyjadřovali souhlas s nacistickým antisemitismem a se způsobem, jakým nacisté zacházeli s Židy. Nenávist Arabů k Židům nepramení pouze z dramatických okolností vzniku Izraele a „okupací tzv. palestinských území“, ale má příčinu v samotném náboženství islámu. Protižidovské pogromy v tehdejší Svaté zemi a arabských zemích se udály dávno před vznikem sionismu a Izraele. Arabský pokřik Itbach al Yahud „zabijte Židy“ byl už od středověku, a dodnes je bojovým heslem zradikalizovaných Arabů, muslimů a jejich současných zastánců. Dne 1. března 1944 pronesl palestinský muftí Amin Al-Husseini v tehdejším nacistickém Německu, v Berlíně, projev k muslimským nacistickým jednotkám SS: „Zabijte Židy, kdekoliv je najdete. To těší Boha, historii a náboženství. To zachraňuje vaši čest. Bůh je s vámi“. Po vzniku Izraele se antisemitismus uvnitř arabského a islámského světa stal hlavní převažující ideologií, v televizních seriálech, filmech, novinách, knihách a učebnicích byli Židé zobrazováni jako nejnepřátelštější a nejhorší nepřátelé muslimského proroka Mohameda, islámu a všech Arabů. Antisemitská témata zachycena v nacistických tiskovinách a Protokolů sionských mudrců rezonovala celým arabským světem. Faktem je, že mír na Blízkém východě nastane jedině tehdy, až Arabové budou chápat Židy jako lidi a své děti budou více milovat, než nenávidět Židy.

Avšak Židé nejsou jedinými oběťmi arabského rasismu. K dalším národům na Blízkém východě trpící tvrdou diskriminací, marginalizací, útisku a arabizací jsou Kurdové. V Sýrii jich žije až 2,5 milionu a jsou občané druhé ne-li třetí kategorie. Syrští Kurdové mají zakázáno dávat svým dětem kurdská jména, stejně tak města, budovy, domy, divadla, hospody, kavárny, ulice, instituce v kurdských městech nesmějí nést kurdská jména a názvy. Syrští Kurdové čelí kulturní genocidě. To režim Saddáma Husajna v Iráku zašel vůči vlastnímu kurdskému obyvatelstvu ještě dále, když použil vůči němu jedovatý plyn v Halabdže, při tomto útoku přišlo o život tisíce Kurdů. Násilnou arabizací trpěli také Berbeři v severní Africe.

Arabský rasismus vůči černým Afričanům je neznatelnější v Darfouru, kde tamní Arabové povraždili a zotročili tisíce černých křesťanských nearabských Afričanů, černoši žijící ve všech arabských zemích zakoušejí rasismus na vlastní kůži, většina Arabů označuje černochy jako „abed“, což v arabštině znamená „otrok“, Eritrejci v Egyptě byli vystaveni tvrdému fyzickému násilí a někteří z nich unikli před pronásledováním do Izraele. Bývalý súdánský Arab popsal svůj život a dospívání v Súdánu, kde se těšil nadřazenému postavení vůči černochům, přesto, když se přestěhoval do Saudské Arábie, byl šokovaný skutečností, že jeho arabství nebylo považováno za dostatečně arabské uvnitř saudskoarabské rasistické společnosti.