Myslel jsem si, že rozumím takzvané „Red-Green Alliance“ (Červeno-zelené alianci). Aspoň obecně — jako spojenectví levicových radikálů a islamistů, kteří nacházejí společnou řeč v opoziční politice. Zařadil jsem si to do šuplíku „věci, o kterých vím dost“. Dnes odpoledne jsem si ale z čiré zvědavosti sedl a opravdu si o tom něco přečetl.

A není to jen zvláštní manželství z rozumu. Je to učebnicový příklad toho, jak se hnutí s naprosto opačnými cíli dokážou na nějaký čas spojit a způsobit značné škody — a jak slabší partner v takovém spojenectví téměř vždy nakonec skončí zničený.

Základní struktura je jednoduchá.

„Red“ (červená) označuje radikální levici: marxisty, socialisty, hnutí vycházející z komunistické ideologie.
„Green“ (zelená) označuje politický islám: islamistickou ideologii, hnutí inspirovaná Muslimským bratrstvem nebo íránskou islámskou revolucí.

Na papíře by tyto dvě skupiny neměly mít nic společného. Jedna chce beztřídní sekulární dělnický stát. Druhá chce globální islámský chalífát řízený náboženským právem. Tyto vize nejsou kompatibilní — ani trochu. A přesto se nějakým způsobem stále znovu nacházejí.

První velký příklad se objevil v Íránu v letech 1978–1979. Levičáci, liberálové, komunisté a sekulární progresivisté spojili síly s ajatolláhem Chomejním, aby svrhli šáha.

Nebyla to úplná naivita. Mnozí z nich věděli, že jeho politika je reakční. Jen si namlouvali, že nemá schopnost skutečně převzít moc. Mysleli si, že ho využijí — nebo ho alespoň přežijí. Mýlili se. Očividně.

Po úspěchu revoluce islamisté upevnili moc a obrátili se proti svým bývalým spojencům. Popravy. Čistky. Levičáci, kteří pomohli Chomejnímu k moci, patřili mezi první oběti režimu, který pomohli vytvořit.

Ještě znepokojivější je, co se ve stejné době dělo na Západě.

Když Saddám Husajn v říjnu 1978 vyhostil Chomejního do předměstí Paříže, západní novináři k němu najednou získali přístup. Během tří měsíců poskytl 132 rozhovorů. Byl líčen jako zbožný reformátor — možná dokonce progresivní osobnost. Evropští intelektuálové tomu uvěřili.

Michel Foucault, jeden z nejvlivnějších filozofů 20. století, cestoval do Íránu a psal o revoluci nadšené texty, v nichž ji popisoval jako novou formu politické spirituality. Nebyl žádnou výjimkou. Byl hlasem západní intelektuální levice — a katastrofálně se mýlil.
To je historická lekce. A je až neuvěřitelné, že se z ní lidé nepoučili.
Dnes na Západě lze sledovat zvláštní politický „tanec“.

Například Democratic Socialists of America současně prosazují zdravotní péči pro transgender mládež a zároveň volají po „globalizaci intifády“. Univerzitní protesty nesou transparenty kombinující socialistická hesla s hesly Hamásu. Existují skupiny s názvy jako „Queers for Palestine“, zjevně bez povědomí o tom, jak Hamás zachází s homosexuály v Gaze.

Filozofka Judith Butler, významná teoretička queer studií, dokonce veřejně označila Hamás a Hizballáh za součást „globální levice“.

Nejde o okrajové skupiny. Děje se to v hlavním proudu progresivního prostředí — na velkých univerzitách i v prominentních aktivistických organizacích. A víme, že to není spontánní.

Katar investoval stovky milionů dolarů do akademických programů na amerických univerzitách, například Georgetown a Northwestern, které podporují postkoloniální teoretické rámce — ty často souzní jak s progresivní, tak islamistickou kritikou Západu. Al Jazeera a její digitální platforma AJ+ šíří stejné narativy arabsky i anglicky. Írán a Čína podle různých analýz využívají sítě botů k šíření antisemitského obsahu na sociálních sítích, zejména po 7. říjnu.

Nejde o náhody. Jde o cílené využívání stejných slabin. Výsledkem může být i násilí.

V květnu 2025 zastřelil Elias Rodriguez dva mladé zaměstnance izraelské ambasády — Yarona Lischinského a Sarah Milgrim — před akcí ve Washingtonu DC. Po útoku byl zachycen na videu, jak skanduje „Free Palestine“. Jeho sociální sítě byly plné socialistických prohlášení a otevřeného pohrdání Spojenými státy.

O několik dní později Mohamed Sabry Soliman hodil zápalné zařízení na židovský pochod v Boulderu v Coloradu. Jeho online profil byl plný obsahu Muslimského bratrstva.

Dva útoky. Dvě různé ideologické cesty. Stejné cíle.

Co je na tom znepokojivé: Levicoví účastníci tohoto spojenectví nejsou tajně islamisté. Většina z nich jsou upřímně progresivní lidé, kteří věří, že bojují proti imperialismu. Problém je, že jejich energie a morální legitimita slouží hnutí, které by — kdyby uspělo — zničilo vše, co oni sami hájí: práva žen, práva LGBT, sekularismus, svobodu slova.

Použiji starý Leninův výraz: „užiteční idioti“. A historie dobře ukazuje, co se s „užitečnými idioty“ děje, když revoluce zvítězí.

Je ale důležité říct jednu věc jasně. Ne každý, kdo kritizuje izraelskou politiku nebo americkou zahraniční politiku, je součástí této aliance. To není argument.

„Red-Green Alliance“ označuje konkrétní jev: organizovanou spolupráci mezi marxistickým radikalismem a islamismem, zaměřenou na oslabení západní liberální demokracie a často i na zničení Izraele.

To je něco jiného než běžná politická debata. Co ale říkám je, že tato aliance je rozvinutější, lépe financovaná a organizovanější, než jsem si dříve myslel. Možná bych byl raději, kdybych se do tohoto tématu nepouštěl. Znovu si uvědomuji, jak obtížné je propojit všechny souvislosti — nejsem profesionální novinář.

Progresivní levice na Západě je v mnoha případech tak uzavřená ve svém vlastním světovém názoru, že nevidí, do čeho vstoupila. A většina ani nechce poslouchat. Pro ně jsem já ten zmanipulovaný.

Íránští levičáci v roce 1979 měli alespoň částečnou omluvu. Chomejní byl relativně neznámý. Revoluce probíhala rychle a informace byly neúplné. Foucault psal z Paříže a nevěděl, co přijde.

Ale západní progresivisté v roce 2026?

Ti mají celý historický záznam přímo před sebou. Stačilo by se podívat do minulosti — a viděli by, kam to může vést.

Via brodsky