Po stránce občanských a lidských práv lze čekat „normalizaci“ poměrů na úroveň ČLR

Když v roce 1997 Velká Británie předávala svoji kolonii Hongkong Číně, uspořádala důstojnou oslavu. Zněly slavnostní projevy. Poslední guvernér Chris Patten chválil ujednání „jedna země, dva systémy“. Hudba hrála to nejlepší z britské klasiky. O půlnoci 30. června 1997 britští vojáci ve slavnostních uniformách obřadně svěsili koloniální vlajku Union Jack.

Komentátoři se navzájem ujišťovali, že unikátní systém tržní ekonomiky téměř bez přívlastků vydrží i pod čínskou vládou, neboť „Peking si přece nepodřízne kachnu snášející zlatá vejce, že ne?“. Mezitím si velká část čínských obyvatel Hongkongu včas zajistila britský pas. Někteří již v roce 1984, kdy bylo definitivně rozhodnuto, že Číně bude vráceno celé území. Občas se ozval hlas litující, že místní obyvatelé nedostali žádné slovo ohledně své budoucnosti v referendu. Ale Britové nikdy neměli ve zvyku pořádat referenda na svých závislých územích – a Číňané už vůbec ne. Kromě toho, ostrov Hongkong a poloostrov Kowloon by po předání Nových teritorií (pronajatých v roce 1898 na 99 let) nebylo možné vojensky hájit.

Časně ráno následujícího dne, kdy již nad Hongkongem vlála rudá vlajka, vjel na území bývalé kolonie konvoj nákladních automobilů obsazených čtyřmi tisíci čínských vojáků v bojových, nikoli slavnostních uniformách. Historický předěl nemohl být ilustrován dokonaleji.

Utahování šroubů

Během následujících zhruba dvou desetiletí Hongkong úspěšně překonal dvě globální finanční krize a pokračoval v hospodářském růstu. Nicméně bylo zřejmé, že režim v Pekingu postupně utahuje šrouby a slib „jedna země, dva systémy“ nemíní dodržet. Nyní je jasné, že zvláštní postavení Hongkongu bude možná udrženo jen po ekonomické stránce (vlastní daně, vlastní měna, vlastní bankovní a finanční systém), avšak po stránce občanských a lidských práv lze čekat rychlou „normalizaci“ poměrů na úroveň pevninské Číny. Tedy konec nezávislých médií a žádné další experimenty s demokracií.

Pokud jde o demokracii, obyvatelé bývalé britské kolonie si jí nikdy neužili. Britové vládli v Hongkongu postaru: guvernér jmenovaný Londýnem byl zdrojem veškeré moci. Výjimkou byl pouze poslední guvernér Chris Patten vládnoucí během let 1992–1997. Ten se snažil na poslední chvíli zavést určité demokratické prvky, ale bez dlouhodobého efektu.

Zde se dostáváme k otázce, proč se mnohem lépe dařilo britským koloniím, které byly pod „tvrdou“ koloniální správou (Hongkong, Singapur), než těm, kde se kolonizátoři pokoušeli zavádět demokratické prvky ještě před získáním nezávislosti (Indie, Pákistán, Barma). Odpověď je možná překvapující.

Perla v koruně impéria

Britským kolonizátorům daleko více záleželo na „perle v koruně impéria“, Britské Indii, která zahrnovala kromě Indie i zmíněný Pákistán a Barmu. Britové na tomto území budovali silnice, železnice a mosty, které měly vydržet nejméně sto let. Založili poštovní síť, banky a školy. Intelektuálním elitám z těchto zemí umožnili studium na svých univerzitách a především: pro své indické kolonie psali zákony, které odrážely tehdy módní myšlenkové směry. Ke konci koloniálního období měli Britové pocit viny za některé výstřelky z 19. století a snažili se svoji vinu napravit – tím, že v koloniích nastolí sociálně spravedlivější řád.

Hovoříme o 30. letech 20. století, kdy za vrchol společenského vývoje byl považován britský fabiánský socialismus: vysoké progresivní daně, „tvořivá“ měnová politika, sociální stát a demokracie s poměrným volebním systémem. Indie a Barma měly své parlamenty ještě během koloniálního období. Politická orientace vůdčích stran byla jasně nacionalistická a hlavně levicová.

Stalo se, že po získání nezávislosti Indie a Barma praktikovaly přesně ten typ politiky, který odpovídal ideálům britské fabiánské společnosti. Výsledkem byly vysoké daně, zničení bohatých tříd, následný výpadek daňových příjmů, tisk inflačních peněz, státní regulace cen, mezd a podnikání a tak dále. V Barmě toto vše vedlo k vojenskému převratu, v Pákistánu k islámské radikalizaci, v Indii „pouze“ k chudobě.

Uprchlíci hovoří jasnou řečí

Hongkong však byl považován pouze za námořní základnu bez velkého ekonomického významu. Hlavní slovo měl sir John James Cowperthwaite, který působil v kolonii na různých pozicích během let 1945–1971, především jako ministr financí (Financial Secretary). Cowperthwaite byl klasický liberál, který udržoval nízké daně, nízké výdaje a pokud možno co nejnižší úroveň regulace podnikání. Odmítal dokonce vést statistiky HDP s argumentem, že by představovaly pokušení pro vládu, aby se míchala do ekonomiky.

Hongkong tedy žil a prosperoval bez voleného parlamentu, avšak s vysokou mírou svobody ekonomické. Pokud jde o lidská a občanská práva, statisíce uprchlíků z komunistické Číny hovoří jasnou řečí. A pokud jde o současnost, Západ by měl být vstřícný vůči těm, kteří nyní budou hledat svobodu od Velkého bratra z Pekingu.

LN, 23.7.2020

Autor je ekonom, Algorithmic Investment Management, a. s.