13.12.2019 | Svátek má Lucie


HONGKONG: Nynější neveselá situace

3.12.2019

Poprvé jsem se seznámil s tamějšími končinami v roce 1967. V té době krátce řádila válka na Blízkém východě a v několika krátkých dnech došlo k jejímu vyřešení. Tehdy v doprovodu své poločínské manželky Priscilly (otec Číňan, matka Švýcarka) jsem se začal v tamním světě poněkud orientovat. HKG v té době byl ještě stoprocentní britskou kolonií. Pozor při přecházení, panovaly britské předpisy, v té době bratr Priscilly byl tamějším britským architektem, v Anglií vystudovaný, mnohé dveře nám otevřeny.

Ledacos nakupujeme, u zdatných odborníků si nechal ušít elegantní oblečení, tehdy v kolonii vypukly maoistické revoluční nepříjemnosti. Jedním z prvních rozhodnutí byla návštěva tehdejší stále existují portugalské kolonie - ano, ono tehdejší Macao. Tam tedy jsme dorazili lodí, zabydleli se v noblesním hotelu, pustili se do všelijak hazardních nesmyslů, podařilo se mi vyhrát plno peněz.

To bylo tehdy, několik nových zastávek se posléze uskutečnilo. Seznamovat se s rudou Čínou, v Pekingu nahlédnout do tamějšího rozhlasového vybavení.

Mezi prvními krajany, kteří působili v Číně, byli čeští misionáři. Tak například v letech 1716 až 1735 žil v Kelingu Karel Slavíček, který se tam usadil jako matematik a hudebník císařů Khan-sia a Jung-čen-ga. Byl tam posléze pochován. V druhé polovině devatenáctého století připlouvali do Číny nepočetní čeští řemeslníci, obchodníci, hudebníci a inženýři, dlouhodobě se usazovali předevšm v přístavních městech. Po vytvoření Československé republiky v roce 1918 napomáhali někteří z nich při navazování diplomatických, hospodářských, kulturních a jiných styků. Podle úředních zpráv z roku 1930 tam dorazilo celkem 560 Čechoslováků. V roce 1954 se začala přednášek čeština na pekingské universitě. První čínský aspirant v oboru českého jazyka přijel do Prahy studovat a zde se oženil s rovněž bohemistkou; na Karlově univerzitě prý kolem dvou set Číňanů ovládá češtinu.

Jak se dostat do rozhlasové budovy, maoistického mnohoposchoďového objektu, stalinského výtvoru padesátých let?

Vstup že ráda zařídí, slíbila ředitelka asijského oddělení, rodačka za stejné provincie jako Priscilla, při odchodu z hotelu s podepsanou bumážkou pro domácí estébáctvo.

Poprvé v životě jsem se ocitl ve výrobně komunistické propagandy. Co to tady asi mají za československý personál?

„Jé, to jsem moc ráda, že jste mohl přijít, posaďte se, prosím, já jsem Světla,“ perfektní češinou, současnou pražskou, se představila usměvavá, poněkud ostýchavá slečna Wang Čchung-kchuang.

Ostýchavovstí ale vůbec netrpěla její představená Libuše, čili Lu Jang-ču.

Nevyhnutelnost oťukávání. Tohle jsou třeba nyní poněkud utlumené, ale v kořenech stále skálopevné, bláznivé maoistky, jež ponoukaly český lid, aby se chopil sudlic a samopalů, aby podetnul renegátské lidské tváře.

Světla s Libuší si mě ošacovávaly s nemenší bedlivostí. Tenhle český chlapík nám dal čínskou vizitku s americkou adresou, jeho čínská manželka se vedle na druhém kanapi převřele baví. Jsem zrádce či cosi již příliš znormalizovaného?

Ulč: „Co bylo pro vás nejtěžší na české řeči? I a ypsilon? Co třeba „s“ a „z“ - sestoupit, zestoupit? Vzpomněl či vzpoměl?“

Světla: „To není problém. My se učíme česky podle psané formy.“

Čili přístup k řeči nikoliv akustický, nýbrž vizuální. Ovšem, když jsou schopny absorbovat tisíce komplikovaných čínských ideogramů, proč by si nemohly vštípit těch pár našich obtížností.

Libuše, párkrát se prohřešivší předložkami: Problém máme se „se“ a se „si“.

U: „Z toho si nic nedělejte, to my taky. Ale poslyšte, jak jste se vůbec k této řeči dostaly?“

Světla: „Já chtěla studovat nějaký cizí jazyk a vláda to rozhodla.“

U: „Světla tedy mohla být Maďarka a teď je z ní Češka. Na co bylo nejhorší si zvyknout - na jídlo, počasí, na lidi?“

S: Počasí je dobré, je mírné, i když moc prší. Lidi na nás byli hodní. Pokládali nás za Vietnamky. Ale v pozdějších letech nám dávali nepříjemné, nepřátelské otázky!“¨

S: „Já jim říkala, že politice nerozumím, nebo že se v tom nevyznám.“

U: „Správně jste jim to řekla. A co jídlo? Knedlíky, brambory a k tomu nějaká blbá omáčka?”

L: „Brambory nejsou nejhorší, ale nesmí to být pořád. Máme málo rýže.“

„A co sejry?“ zeptal jsem se, vědom si tradičního čínského nezájmu o mléčné výrobky, ba přímo nelásky k nim.

„To je to nejhorší!“ spustily a otřásaly se odporem, když jsem se jim zmiňoval o olomouckých syrečcích, o romaduru, o sýru hubeném, taveném. Nenajdete ve světě sýry jako v Madetě! Však v Americe žije několik milionů Čechů a Slováků, nebo aspoň lidé takového původu, přehnal jsem, abych zločin rozmělnil takovým množstvím.

Otevřel jsem aktovku, přivezl jsem totiž přes Pacifik pár ideologických jedů. Daroval jsem jim Salivarovou a Škvoreckého. Rovněž jsem měl s sebou Taussigovu „Jedinečnú svätú“, ale tu jsem si přece jen netroufl: ne kvůli slovenskému textu, ale Stalinovi na obálce.

Přijaly s potěšením a ujištěním,že milerády si počtou a dále půjčí v oddělení spolupracovníkům. Do oddělení nás ale na inspekci nevzaly. Uvedly nás do studia, v nichž se promlouvalo ujgursky. Západoněmecká aparatura a prostora malá. Připomínala studio v BBC, jenže tam během vysílání servírovali šampaňské - krásná, jinde patrně neznámá tradice.

Vizitku jsem jim dal už při představování. Děvčata se marně šacovala, v kapsách nic. Že je mají v kanceláři, tam, kam nás nepozvaly.

Doprovodily nás k bráně. „Sakra, už zas prší,“ zabručel jsem.

„Vždyť jen mží,“ konejšila mě lingvisticky sensitivní Světla.

Dle Rudého práva (19. června 1986) už v ČLR pracovalo přes deset tisíc zahraničních specialistů, z nich třicet bylo z tehdejší ČSSR.

„Již v padesátých letech brázdilo oceány mnoho čínských lodí s naší vlajkou,“ napsalo Rudé právo (25. února 1989). Papaláši nejvyšší kategorie pílili z Prahy do Pekingu na oficiální návštěvy. Přispěchali Chňoupek, Štrougal, Biľak, samí již političtí a zčásti i skuteční nebožtíci.

Od prvního dne v Pekingu jsme dumali, jak se z tamějšího světa dostat do prostředí nám příznivějšího.

Nádraží, čekárna první třídy, tlačící se cestující, dychtivci ve velkém prostorném a kostelních tichu, kde posedávalo pár důstojníků a civilních kádrů.

Hrozné horko na peronu. Jen jeden vagon byl lůžkový první třídy. Obsluhoval ho ženský personál. Konduktérka si nás prohlédla druhem zájmu, s jakým si dlaždiči prohlížejí pracovní materiál. Vlak byl brzo tuze přecpán. Významnou výjimkou byly prostory první třídy - s pohodlím.

Měli jsme před sebou cestu trvající víc než jeden celý den a noc. Mnohé zážitky tuze značné.

Britský týdeník The Economist vychází již též po dobu téměř jednoho století. Výtisk s datem 23. listopadu 2019 zdůrazňoval HONG KONG v revoluci. Jedna z nejznámějších a nejviditelnějších tradic britské říše. Bydliště více než pěti milionů obyvatel - víc obyvatelstva než celého Slovenska, člena Evropské unie. V již zmíněné publikaci, s mnoha stovkami velmi mladé mládeže, zejména na Hong Kong Polytechnic University, nyní v situaci pevnosti. „Tibet a Xinijang (zejména etničrí Ujguři). President Si se zřetelnou snahou dosáhnout ambice k blížícímu se stoletému Mao Ce-tungovu výročí stých narozenin komunistické dominance - prezidentovými slovy „aby celá země byla silná, demokratická, kulturně pokročilá, harmonická a krásná.“

Sousední Indie si dělá oprávněné starosti z tibetské militarizace.

V téže publikaci na straně 24 - 26 s názvem „Borrowed time“ se svět dozvídá o tamější značné produkci „Molotov cocktails“.

Před pár dny jsem se na naší univerzitě (Binghamton University) seznámil se skupinou studentů právě z Hongkongu, tam u nás na návštěvě. Pustil jsem se do důkladné debaty, do jaké míry se nynější politický systém může udržet - totiž jakýsi dvojí systém, že ex-kolonie si dosud dovoluje počínat příliš nezávisle.

„Jak dlouho vydrží tyto vaše svobody?“ Takto jsem se přeptával.

Mládež reagovala dost ponuře.

KONEC








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.