Televizní zpravodajství Euronews zaznamenalo sedmdesáté výročí vzniku Čínské lidové republiky 1. října 2019 jedním citátem z projevu presidenta Si Ťin-pchinga. Hned nato následovala řada záběrů z protičínské demonstrace v Hongkongu, při níž policista postřelil jednoho studenta.

Tato zpráva oběhla celý svět a v poplatných sdělovacích prostředcích zcela zastínila nepohodlné pravdy. Že v posledních čtyřiceti letech socialismus s čínskou specifikou vysvobodil osm set milion lidí z naprosté chudoby. Že Čína předhání svou ekonomickou výkonností USA. Že je na špici technologické revoluce. Že nabízí světu nový model mezinárodní hospodářské spolupráce a soužití…

Nikdo také nepřiznal, že letošní první říjen je začátkem konce barevné revoluce v Hongkongu, která vznikla z protestů proti zákonu o vydání uprchlých zločinců do ČLR, o němž jsme zde psali pod titulem Deset týdnů, které otřesou Čínou. Stalo se. Během posledních deseti týdnů v září organizátoři demonstrací, manipulovaní americkým Národním fondem pro demokracii, vystupňovali protestní akce. Jejich cílem bylo vyprovokovat Peking k vojenskému zásahu, při němž budou použity střelné zbraně.

Masakr měl zkompromitovat čínskou politiku „Jeden stát, dva systémy“, způsobit mezinárodní pobouření a přimět USA zastat se Hongkongu. Že k němu nedošlo, není nedostatkem provokací, ale zásluhou chladného postupu hongkongské správy a policie. Během šesti měsíců protestních akcí statisíců demonstrantů police zatkla 420 účastníků. Oproti tomu newyorská policie v jediném dnu zajistila při několikatisícové protestní akci Occupy Wall Street 700 lidí. Ve Francii, kde letos na jaře docházelo k násilnostem a ničení státního i veřejného majetku při demonstracích Žlutých vest, policie zasahovala tvrdě a nemilosrdně. Nevzpomínám si, že bych v západoevropském tisku četl nějaké příkré odsouzení, i když televize ukazovala záběry policejní brutality.

Nejvyšší stupeň odporu v Hongkongu nastal 30. září. Podle očitých svědků skupina maskovaných mladíků se železnými tyčemi s naostřenou špicí napadla policisty. Jeden z nich v ohrožení života vystřelil. Střela nebyla smrtící, uvázla v rameni. Naštěstí pro mladíka a pro policistu. Ale jistě k zármutku organizátorů, protože úspěšná barevná revoluce vyžaduje lidské oběti. Vzpomeňme na Majdan v Kyjevu.

Západní sdělovací prostředky vydávaly placené skupiny chuligánů za hrdiny demokratického hnutí. Výtržníci byli vyzbrojeni laserovými pistolemi, házeli na policii zápalné bomby, ničili vládní budovy a stanice podzemní dráhy, zablokovali mezinárodní letecký provoz a způsobili, že ekonomická činnost v Hongkongu se téměř zastavila.

Každé násilí je morálně a mravně neospravedlnitelné. Není nic takového jako spravedlivé násilí ve vyšším zájmu. Násilí spáchané ve jménu vznešených ideálů, ať již náboženských nebo politických, způsobilo v historii lidstva smrt a bídu nespočetných milionů lidí.

(Odbočka: Vyslovil jsem poprvé tento názor v březnu 1948 před prověrkovou komisí právnické fakulty UK navzdory tomu, že jsem věděl, že si sám vypaluji cejch kacíře. Předseda řekl: Tady není nad čím uvažovat. A komise mne poslala kutat uhlí.)

Nepokoje zřejmě ovlivnily rozhodnutí vlády odstoupit od nákladné výstavby umělých ostrovů v pobřežních vodách v rozloze 1.700 hektarů. Na nich měla být postavena sídliště pro víc jak milion lidí, která by ulevila přelidnění a bytové krizi v městě.

Místo toho Peking urychluje výstavbu nedalekého Šenzenu spojeného s Hongkongem mostem jako pupeční šňůrou. Bude mít obchodní pravidla odpovídající mezinárodním obchodním normám. Dostane zvláštní status a nabídne lepší obchodní podmínky, levnější vysoce kvalifikovanou pracovní sílu a více prostoru k rozvoji a žití nežli ostrov, kde každý metr čtvereční stojí majlant. Bude magnetem zejména pro nadnárodní firmy špičkové technologie, protože tam sídlí Huawei, jeden z pilířů Nové hedvábné stezky, ctižádostivé čínské vize světového hospodářského rozvoje.

Výstavba Šenzenu má být skončena do konce roku 2025. To už budou dnešní hongkongští nespokojenci vystudovaní a usilovně hledat zaměstnání, které v jejich městě nebude záležitostí způsobilosti a vědomostí, ale známostí a styků. Co jiného bude drtivé většině zbývat než sednout na autobus a přejet most spojující Hongkong s tou proklínanou Čínou.