Opět se blíží Mezinárodní den proti homofobii, datum, které se stále více etabluje v řadě států. Jedná se o připomínku politicky kontroverzní. Na jedné straně správně zdůrazňuje, že homosexuálové jsou v řadě států pronásledováni (v sedmi zemích se udílí za homosexualitu dokonce trest smrti). Na straně druhé nazírá sekulární a liberální část světa toto téma stejnou optikou jako téma boje proti rasismu, náboženskému pronásledování, ženské obřízce či potlačování svobody slova a svědomí. Má-li tedy například křesťanství, islám, buddhismus, či jiné formy tradiční etiky, námitky proti praktikované homosexualitě, pak je potřeba na tyto námitky hledět jako na pouhé předsudky a kulturně podmíněné stereotypy myšlení. Nikoliv jako na integrální (nadčasovou) součást etiky. Jinak řečeno, k námitkám nábožensko-etickým (či lépe řečeno transcendentním) se nepřihlíží.

Jaké tedy bylo postavení LGBT menšiny v uplynulém roce ve světě? I když lze vidět zásadní regionální rozdíly v závislosti na kulturně-náboženském paradigmatu té které části světa, probíhal v celém světě v podstatě týž diskurs (ano, dokonce i v KLDR). Střední a Jižní Afrika (převážně animistická a letničně-křesťanská), islámský civilizační okruh, buddhistické státy, pravoslavné země, protestantská severní Amerika, sekulární Evropa i katolicko-evangelikální Jižní Amerika čelila všeobecnému vzedmutí LGBT emancipace. Víceméně plnohodnotnou formu manželství pro homosexuály schválilo již 11 států (letos se přidaly mj.Francie, Nový Zéland a Uruguay). Několik států se naopak rozhodlo svůj ústavní systém doplnit pojistkou proti podobným legislativním pokusům (v posledních letech mj.Srbsko, Černá Hora, Rumunsko, Moldavsko, Ukrajina, Polsko, Bulharsko a nejnověji, v roce 2012, Maďarsko).

Ve Francii došlo k opakovanému vzedmutí homofobního násilí minulý měsíc, kde vláda prosadila zvláště velkorysou legislativní úpravu "manželství pro všechny." Ukrajina čelila částečným vízovým restrikcím EU kvůli právě projednávanému zákonu proti propagaci homosexuality. Obdobný, taktéž právě projednávaný ruský zákon (který zakazuje veřejně mluvit o homosexualitě v pozitivním smyslu, a také zapovídá konání kulturních a politických LGBT aktivit pod pokutou 5000 rublů pro jednotlivce a 500 000 rublů pro komerční subjekty) vyvolal protesty při dubnové návštěvě prezidenta Putina v Hannoveru.

Tento trend navazuje na předchozí polarizaci na půdě OSN. Předloni zde 94 států podpořilo jihoafrickou rezoluci proti pronásledování homosexuálů, zatímco 57 států podpořilo na návrh Organizace islámské konference "truc-pamflet." Některé státy (mimo jiné i pod tlakem krácení rozvojové finanční pomoci) svůj postoj k LGBT menšině přehodnotily (Sierra Leone, Fidži, Rwanda). Významně tak byly v minulých letech kráceny dotace například Ugandě či Ghaně.

Jak se situace vyvíjela v dalších regionech? USA hlásí převažující politické a právní vítězství gay agendy. Jednotlivé státy zavádějí homosexuální manželství, k právům gayů pozitivně přitakají i vlivné ikony republikanismu (naposledy Nancy Reaganová či senátor Rob Portman). Některé státy Unie se snaží zakázat tzv. reparativní terapii, která má za cíl odhalovat psychosexuální podmíněnost homosexuality, a tím tuto neurózu léčit. Podle nich (i značné části sekulárně-liberálního vědeckého establishmentu) je zmiňovaná terapie "pavědecká" a "škodlivá."

Nejen ve Spojených státech stále více jitří atmosféru opakovaná přiznání významných sportovců ke své (dosud skrývané) homosexualitě (naposledy se jednalo o amerického basketbalistu Jasona Collinse).

Hlášeny jsou rovněž četné případy disciplinárních řízení a finančních pokut udělovaných hráčům za jejich homofobní narážky (například hráč NBA Joakim Noah byl za výrok "fuck you, faggot" penalizován částkou 50 000 dolarů). mofobie v roce

Pozoruhodnou míru emancipace zažívá LGBT menšina v Jižní Americe. Na rozdíl od některých zemí Evropy a USA umožňují zdejší nové imigrační legislativní zákony získat pronásledovaným gayům status politických uprchlíků. Ze sociologického hlediska je zajímavé, že evagelikální a katolický lektorát, a LGBT lektorát, preferují povětšinou tytéž politické elity. Příčiny lze hledat v levicovém diskursu, pramenícím z marxistické "teologie osvobození," a také z převažujícího sociálního původu evangelikálů, jak více ukazuje tato studie.

Zároveň však například Brazílie hlásí nejvyšší počty homofobních (i transfobních) vražd na světě. V roce 2012 zaznamenala země 338 zavražděných LGBT osob, zatímco například z USA jsou hlášeny každoročně "jen" dvouciferné údaje zavražděných gayů (resp.transsexuálů).

Ve střední a jižní Africe se situace rovněž polarizuje. Mnozí Afričané interpretují LGBT emancipaci jako projev kulturního imperialismu Západu. Řada států zpřísňuje tresty za praktikovanou homosexualitu (o trestu smrti například v posledním období jednaly, či aktuálně jednají, parlamenty Ugandy, Libérie, Nigérie či Ghany). Někteří politici se dušují, že v této věci neustoupí, ani kdyby měli přijít o rozvojovou pomoc úplně. Jiné státy (např.Malawi) pod tlakem Západu útlak homosexuálů zmírňují. Nastupující mladá generace (jiho)Afrického národního kongresu (ANC) koketuje (pod vlivem kmenových vůdců a pan-afrického nacionalismu) s přehodnocením dosavadní pro-gay politiky prezidentů Mandely a Mbekiho. Zároveň však jihoafrická vláda musí hasit požár v podobě fenoménu zvaného "nápravná znásilnění." Tímto způsobem se snaží jihoafričtí muži násilně "léčit" tamní lesby. Stát vloni zřídil speciální vládní výbor, který má tento problém řešit.

Také v islámském civilizačním okruhu se situace vyostřuje. Pod vlivem "Arabského jara" se mnohde uvolnila stavidla institucionalizované homofobie, která byla dřívějšími sekulárními režimy držena pod pokličkou. V Íránu pokračuje systematické justiční vyvražďování homosexuálů (byť podle listu Guardian trestá zdejší novela zákona smrtí jen homosexuály tzv.pasivní), v Turecku se vymyká kontrole fenomén tzv.vražd gayů ze cti.

Pokud jde o region jihovýchodní Asie, i zde se radikalizovali příznivci a odpůrci LGBT agendy. Gayové nabývají stále větší odvahy v organizování Pridů (i v zemích, kde je homosexualita formálně zakázána), v Nepálu nově uznali status tzv."třetího pohlaví," řada lobbistů se snaží o vyškrtnutí transsexuality i jiných deviací z diagnostických manuálů nemocí (po vzoru homosexuality a hypersexuality). Na straně druhé se kupříkladu v Indii pokusili konzervativci opakovaně zakázat praktikovanou homosexualitu, a rozdělena je i totalitní Komunistická strana Vietnamu: Zatímco ministerstvo zdravotnictví navrhlo před měsícem legalizaci homosexuálního manželství, vlivný Hanojský lidový výbor a Vietnamská unie žen byly proti.

Existují východiska z této polarizace? Obávám se, že příznivci i odpůrci gay agendy mluví zcela jiným jazykem, a z toho důvodu si rozumět jednoduše nemohou. Například při hlasování Spojených národů o rezoluci odsuzující násilí páchané na homosexuálech, uvedl zástupce Vatikánu: "Kategorie "generová identita" a "sexuální orientace" používané v návrhu nemají žádné uznání, uchopení ani konsensuální definici v mezinárodním právu." Jinak řečeno: mnoho relevantních představitelů odmítá koncept "třetího pohlaví" či koncept "gay identity." Spíše uvažují v relacích psychosexuální neurózy determinující nezralou identitu muže či ženy.

Shrnuto: 1.Zabíjení, ponižování a šikana jsou vždy špatné (o tom není sporu mezi lidskoprávními aktivisty na straně jedné a příznivci klasického konzervativního myšlení na straně druhé). 2.Pozitivistická práva gayů vycházející z relativistické etiky (legitimita homosexuálního manželství, status homosexuality, transsexuality a jiných odchylek jako fenoménů "nehříšných," normativních, zdravých) jsou pro zastánce nadčasové etiky z principu nepřijatelné.

Prameny na poušti