Stalin zakázal Litvě a Lotyšsku poskytovat Židům azyl

Pro někoho je to možná překvapení, ale Litva a Lotyšsko byly ve meziválečném období pro Židy dobrým místem pro život a ti neměli před sovětskou a následně německou okupací důvod k obavám o své životy.

Ve své výborné knize Černá zem s podtitulem Holokaust historie a varování o tom píše špičkový americký historik Timothy Snyder. Historický exkurs nikdy neuškodí a profesor prestižní Yaleovy univerzity Snyder patří k nejlepším znalcům holokaustu v současnosti.

Žádný rozumný člověk nebude obhajovat cílené vyhlazování Židů nacisty za II. světové války. Podle knihy Dějiny pobaltských zemí autorů Luboše Švece, Vladimíra Macury a Pavla Štola bylo do října 1941 v Litvě zavražděno na 80 000, v Lotyšsku na 30 000 a v Estonsku na 400 Židů. Tyto vraždy měly na svědomí zvláštní oddíly SS a SD Einsatzgruppen za pomoci místních kolaborantů.

Jenomže svůj podíl viny na těchto zločinech má i Stalinův Sovětský svaz, který je nacistům hodně umožnil.

Meziválečná Litva pod vedením konzervativního prezidenta Antanase Smetony byla sice autoritářským státem, ale nikoliv antisemitským. Sám Smetona ostře vystupoval proti rasové a náboženské nesnášenlivosti a byl rozhodným odpůrcem německého nacismu. Jeho extremističtí odpůrci jej označovali za „židovského krále“. Za jeho dvacetileté éry nebyl v Litvě zabit kvůli svému původu jediný Žid. Došlo pouze k jediné větší antisemitské násilnosti, jejíž organizátoři však byli zatčeni a odsouzeni do vězení.

Od roku 1933 Litva přijímala židovské uprchlíky z nacistického Německa. V září 1939, po napadení Polska, vyhnali Němci asi 1500 Židů z města Suwalki na litevských hranicích. Litevci je na svém území přivítali a postarali se o ně. Jen v letech 1938 až 1939 uprchlo do Litvy 23 000 Židů z Německa a SSSR. Židé totiž utíkali i ze Stalinovy říše, pravda, ne kvůli svému původu, ale protože jim komunisté jako kapitalistům uloupili jejich majetky. Sionisté, kteří houfně emigrovali ze Sovětského svazu kvůli obavám z pronásledování, považovali Litvu ze bezpečné místo. A stejně tak ortodoxní Židé.

Ve stejné době v Lotyšsku na tom byli Židé možná ještě lépe než v sousední Litvě. I v Rize vládl autoritářský režim prezidenta Kárlise Ulmanise, který však rovněž nebyl antisemitský a ani rasistický. Ulmanis respektoval mnohonárodnostní různost své země jako danou. A též Lotyši poskytovali Židům prchajícím z Německa před nacisty azyl. V lotyšských vládách byli místní Židé i ministry.

Židé nebyli utiskování ani v nejmenší pobaltské zemi, Estonsku. Jejich zdejší pětitisícová populace však byla poměrně malá.

Zásadní změna nastala v roce 1940, kdy pobaltské republiky Litvu, Lotyšsko a Estonsko okupoval SSSR. Stalin si však už v roce 1939 vynutil rozmístění jednotek Rudé armády v Pobaltí a zakázal tamním vládám přijímat židovské uprchlíky z Německa. Uzavřel totiž s Hitlerem tzv. smlouvu o neútočení, sám do Třetí říše vydával antinacisty, kteří u něj hledali ochranu, a na problémech s Německem neměl zájem. Přátelství s Hitlerem pro něj bylo důležitější než osud Židů. Sovětští okupanti také velmi rychle vyvlastnili pobaltské židovské podnikatele.

Sověti zahájili v Pobaltí brutální represe, jejichž obětí se v letech 1940 – 41 stalo 135 000 Litevců, 35 000 Lotyšů a 60 000 Estonců. V červnu jednačtyřicátého roku pak Moskva připravila masové deportace obyvatel Pobaltí, kdy měly být na Sibiř a do dalších nehostinných oblastí SSSR násilím převezeny desítky tisíc lidí.

Pro Židy měl tragický dopad přístup Sovětů k pobaltským elitám, které nad nimi držely ochrannou ruku. Ty nechal Kreml zlikvidovat. Zčásti je vyvraždil, zčásti uvěznil v koncentračních táborech – gulazích - a zčásti přinutil k emigraci. A místo nich dosadil k moci spodinu, která jde jednou s komunisty, podruhé s nacisty atd. Mezi ní byli i místní antisemité, které předchozí vládcové Litvy, Lotyšska a Estonska drželi na uzdě a většinou v ilegalitě. Židy tak neměl kdo chránit. Toho samozřejmě využili po okupaci Pobaltí v létě 1941 i němečtí nacisté. Do svých služeb převzali mnoho bývalých sovětských milicionářů (mnozí z nich měli předtím komunistické legitimace) a mezi nimi i příslušníky místní ruské menšiny. Němci z nich udělali svoje policisty, kterým řekli: „Sloužili jste rudým a svoje hříchy musíte nyní napravit.“ A jednou z možností „pokání“ byla i aktivní účast na holokaustu a masovém vraždění Židů.

Ano, vinni na této hrůze jsou samozřejmě hlavně nacisté, ale spolupodíl na těchto zločinech mají i Sověti, kteří Němcům připravili terén a usnadnili jim tak „konečné řešení“ židovské otázky.