Židovské osídlení Alžírska sahá až do doby před založením Římské říše a přetrvává až do roku 1960, kdy Alžírsko získalo nezávislost a většina Židů emigrovala do Francie a Izraele. Nejstarší osídlení Izraelitů v Maroku se datuje do doby po zničení Prvního a Druhého chrámu v Izraeli. Izraelité se usadili mezi berberskými kmeny, z nichž některé konvertovaly k judaismu. Tito Judejci mluvili berberským jazykem, a to zejména ve východní části země, a dokonce se berbersky i modlili. Od konce 7. století, po vzniku islámu, začali Arabové podnikat výboje do severní Afriky a většinu Berberů obrátili na islám. Ti posléze začali po nějakou dobu s Hebrejci válčit. Berbeři však začali praktikovat mírnější formy islámu a řada Židů asimilovala s berberským prostředím. Začali se seznamovat s arabskou kulturou a jazykem, v některých oblastech se domlouvali judeo-arabským jazykem. Soužití Izraelitů, Arabů a Berberů bylo zcela harmonické.

Židovská komunita výrazně posílila po tzv. reconquistě (znovudobývání země), kdy katoličtí panovníci Izabela Kastilská a Ferdinand Aragonský znovu dobyli celé Pyreneje: Všichni jejich obyvatelé museli přijmout katolickou víru, Hebrejové a Mauři dostali možnost konvertovat či odejít ze země. Většina Židů a Maurů tak po roce 1492 opouští oblast dnešního Španělska a Portugalska. Zoufalí židovští vyhnanci se začali usídlovat po celé severní Africe, nejvíce v Maroku, ale početné komunity se nacházely na celém středomořském pobřeží. Tito Židé se domlouvali jazykem ladino (směsice španělštiny a hebrejštiny), zachovali si náboženské praktiky a společenské zvyklosti, podle kterých žili v Pyrenejích, ale do jejich liturgie pronikly obyčeje předřímské epochy; s místními Židy navázali úzkou spolupráci.

Další významná imigrace Izraelitů do této severoafrické země se datuje do 17. a 18. století z Itálie. Prchali sem většinou z obavy před inkvizicí. Judaisté v Alžíru mluvili berbersky, arabsky, španělsky, jazykem ladino, italsky a hebrejsky. Později tuto zemi ovládla Osmanská říše, která nastolila v severní Africe vlastní správní zvyklosti. Židé podléhali statutu dhimi, museli platit daně osmanskému sultánovi a dodržovat tradice ujednané smlouvou Dhima, ale požívali sultánské ochrany. Židé se zabývali obchodem s různými surovinami, někteří z nich se stali osobními služebníky sultánů.

Na začátku 19. století Francouzi zaútočili na alžírskou zemi, jelikož odmítli zaplatit dluh za pšenici hebrejským obchodníkům Bacrimu a Busnachovi. Po dobytí Alžíru Francouzi roku 1830 se rychle restrukturalizoval osmanský systém obchodování s obilím. Francouzská vláda začala rozdělovat obyvatelstvo do dvou kategorií: etničtí Francouzi měli hlasovací právo, podléhali francouzským zákonům a jejich muži měli brannou povinnost. Druhou kategorii tvořili Židé a Arabové, kteří měli právo žít podle vlastních zvyklostí a soudů. Roku 1841 Francouzi zrušili židovské soudy a judaisté začali podléhat francouzské jurisdikci. Francouzští úředníci jmenovali rabíny, kteří měli vykonávat službu v různých alžírských regionech a měli povinnost vštípit židovským věřícím „bezpodmínečnou poslušnost francouzským zákonům, loajalitu vůči Francii a povinnost židovských mužů vstoupit do francouzské armády“.

Roku 1870 získali Židé žijící v Maroku na základě décrets Crémieux francouzské občanství. Alžírští Židé přijali francouzské tradice za své, osvojili si francouzštinu a stali se velkými francouzskými vlastenci. První a druhou světovou válku přečkali alžírští Hebrejové v klidu, byť pod kuratelou protižidovských zákonů. Po vyhlášení nezávislosti Alžírska roku 1962 většina z nich odchází do Francie, menšina alžírských Židů odešla do Izraele.