Během druhé světové války, daleko od evropských vyhlazovacích táborů a ghett, propuklo ve městě Gabès na jihu Tuniska násilné pronásledování Židů. Dne 20. května 1941 zaútočili Arabové na místní židovskou komunitu, přičemž docházelo k vraždám, rabování, mučení a ponižování – jedná se o událost, na kterou se téměř v dějinách světa zapomnělo.

V té době ovládal Tunisko francouzský kolaborantský režim ve Vichy, který aktivně spolupracoval s nacistickým Německem. V zemi se šířila agresivní antisemitská propaganda, částečně inspirovaná palestinským velkým muftím Haj Aminem al-Husseinim, která výrazně vyostřila nenávist vůči Židům až k násilí a krutosti.

Ve večerních hodinách dne 20. května 1941 vtrhly desítky arabsko-muslimských útočníků ozbrojených holemi, noži a zbraněmi do židovské čtvrti zvané Hara. Vylomili brány, rabovali, zabíjeli každého Žida, na kterého narazili, a znesvětili svatá místa. Francouzská policie nezasáhla včas a někteří svědci tvrdí, že místo ochrany synagogy ji sami poničili.

Přeživší Abraham Bar-Shai vyprávěl, jak unikl masakru díky neplánované zastávce, při níž se s otcem na cestě do synagogy zastavili, aby si dali místní likér. „Tato malá sklenička likéru nám zachránila život,“ napsal později.

Jeho bratranec Nissim, kterému bylo tehdy 12 let, podrobně popsal, co se odehrálo v domě jeho strýce Azara. Ten byl krejčím a obchodníkem a náhodou pro útočníky šil pláštěnky. Azar tušil, že se něco chystá, ale nevěděl přesně co, a tak se se svou rodinou zamkl doma. Nakonec byl zastřelen poté, co se pokusil „pomoci příteli“. Útočníci poté vtrhli do jeho domu, zabili jeho desetiletou dceru, další členy rodiny zranili, zatímco Nissim unikl tím, že utekl přes střechy, kde zůstal až do rána.

Při pogromu bylo zavražděno sedm Židů a dvacet jich utrpělo různě těžká zranění.

O život tehdy přišli Massoud Rakkah a jeho matka Assila Rakkah, kteří byli zabiti ve své kuchyni po barbarském mučení
Moshe Hakmon a jeho matka Mantina
Azar Bentatia a jeho malá dcera Haria
Mebrok Hajaj, šamáš synagogy v Hara

Po tomto pogromu byli někteří z pachatelů postaveni před soud, pět z nich bylo odsouzeno k trestu smrti. Identifikace a potrestání útočníků však nebyly úplné: někteří byli zproštěni viny kvůli záměně osob a příbuzní útočníků se snažili zabránit zveřejnění skutečností tím, že požadovali, aby vše zůstalo „v rodině“.

V reakci na pogrom byli vysláni delegáti z Eretz Yisrael, včetně mládežnických hnutí jako Betar, aby posílili morálku mladých lidí a vycvičili je v sebeobraně. Komunitě bylo zakázáno pořádat veřejné pohřby obětí, které se konaly v tichosti.

Avšak navzdory hrůzám byla vzpomínka na pogrom v Gabèsu potlačena a událost upadla v zapomnění. Byla zastíněna dalším arabsko-nacistickým pogromem Farhud, vyprovokovaným antisemitským podněcováním již zmíněného Al Husseiniho, který se udál ve dnech 1. a 2. 6. 1941 v Bagdádu a Basře v Iráku, při němž rukama arabských vrahů zahynulo 180 Židů, dalších 2000 z nich bylo zraněno a stovky židovských objektů bylo zničeno a později francouzský koloniální režim přispěl k bagatelizaci této události. Teprve nedávno, díky svědectvím přeživších, jako je Bar-Shai, a výzkumu Irit Abramskyové v památníku Yad Vashem, vyšel najevo skutečný rozsah tohoto masakru.

Abramskyová zdůraznila, že se jednalo o událost bezprecedentní v historii tuniských Židů a že útočníky byli Arabové, které Židé považovali za své přátele. Pogrom vypukl za soumraku, což omezilo počet obětí – synagogy byly zavřené a ulice opuštěné.

Historik Robert Satloff zhodnotil a popsal tento masakr ve své knize „Among the Righteous“/ „Mezi spravedlivými“, kde uvádí, že vichistická vláda se snažila uklidnit arabské obyvatelstvo a omezit vliv extremistických nacionalistických hnutí. Několik odsouzených útočníků bylo nakonec nenápadně propuštěno a Židé byli dokonce obviněni z toho, že si za své neštěstí mohou sami.

Pogrom v Gabèsu je bolestnou připomínkou toho, že vliv nacismu se neomezoval pouze na Evropu. Jedná se o zapomenutý a překroucený příběh, který dnes znovu vyplouvá na povrch díky svědectvím a výzkumu. Je povinností všech lidí dobré vůle vzpomínat, dokumentovat a učit se o těchto událostech, aby nebyly nikdy zapomenuty.

jpost.com/