HISTORIE: Zapomenutý masakr v Alžírsku
Dosud zařazené do kategorie francouzských „pieds noirs“, teprve nedávno bylo systematicky prozkoumáno masové vraždění alžírských Židů během a dokonce i po válce za nezávislost v letech 1954–1962. Až 2 000 Židů bylo zabito nebo jinak „zmizelo“.
Za oficiální rétorikou o „hrdinské“ válce za nezávislost v Alžírsku se skrývá dlouho utajovaná pravda: Alžírsko bylo v letech 1954 až 1963 dějištěm největšího masakru Židů v poválečném období. Šlo o systematické pronásledování, které prováděly organizace FLN a ALN a které alžírský režim dodnes odmítá uznat, ale které historici zdokumentovali.
Alžírsko bylo dějištěm největšího a nejbarbarštějšího masakru Židů v poválečném období, který byl spáchán chladnokrevně v letech 1954 až 1963 alžírskou armádou za spoluúčasti části společnosti. Mezi 1 000 a 2 000 alžírských Židů bylo upáleno, vykastrováno, popraveno, někdy ve skupinách nebo rodinách, nebo bylo nahlášeno jako pohřešované. A to pokračovalo až do doby po získání nezávislosti. Tato zvěrstva byla důkladně zdokumentována v roce 2015 v kolektivní práci iniciované desítkou univerzitních výzkumníků: „Židé v Alžírsku: Historie rozporů“ (Presses universitaires de Provence). Jejich závěry jsou mrazivé.
Podle autorů se tato dynamika ujala „od okamžiku, kdy Národní osvobozenecká fronta (FLN) převzala kontrolu nad hnutím za nezávislost a zcela vědomě ho vedla směrem k etnické segregaci založené na selektivním násilí namířeném proti obyčejným lidem“. Během alžírské války byli Židé výslovně terčem útoku kvůli své náboženské identitě: „v každém ze sedmi let války byli Židé terčem útoku jako Židé“. »
Aniž bychom byli vyčerpávající, zde je letmý pohled na tuto hrůzu: v srpnu 1955 bylo několik židovských rodin vyvražděno ve Philippeville (dnes Skikda) a Constantine „za výkřiků ‚Jihad fi sabilillah‘ (Džihád za Boží věc)“ a také „Nkatlou Yahoud (Zabijme Židy)“. Ženy a děti byly zabity s extrémní krutostí a obchodníci jako bratři Bittounové „zmizeli“ a jejich těla nebyla nalezena. Auto Benchetritových bylo zastaveno s pěti pasažéry, včetně tří dětí, „kterým byly podřezány krky a během několika minut dorazeny sekerami“, stejně jako jejich matce. Otec byl vykastrován a udušen vlastním masem. Synagogy byly vypáleny a rabíni napadeni; lékaři, řezníci a ženy v domácnosti byli krutě vyvražděni. Nikdo nebyl v bezpečí. Celkem „během těchto koordinovaných pogromů v severní Constantine zahynulo během několika dní asi 130 civilistů“. K těmto útokům docházelo nejčastěji na ulicích a za bílého dne.
FLN zintenzivnila útoky proti židovským cílům: v roce 1956 byl v Alžíru zavražděn Émile Atlan (židovský hrdina druhé světové války) a vůdce komunity v Constantine, Jacob Choukroun. „Granáty proti židovským kavárnám“ zasely teror v Tlemcenu, Constantine a Alžíru. V listopadu „vybuchla bomba v domě rabína Isaaca Azizy a zabila ho spolu s dalšími třemi členy jeho rodiny“. V roce 1957 zasáhly komunitu další útoky: v lednu bylo v Nédromě opět přišlo o život sedm Židů (včetně tří dětí); v březnu byl poblíž synagogy v Médéa zavražděn rabín Jacob Chekroun. V květnu explodovaly granáty v židovské čtvrti Constantine a zranily několik lidí na trhu. V Alžíru byl židovský obchodník David Chiche polit benzínem a zapálen na rušné třídě. V červnu bylo zavražděno devět lidí a 85 jich bylo zraněno v tanečním sále Corniche, „navštěvovaném hlavně židovskou mládeží z Bab El Oued“. Také v Alžíru explodovala v srpnu čerpací stanice Lévy. V Oranu byl zabit Dr. Cohen. „Byl velmi populární v arabské čtvrti nového města – FLN později prohlásila, že to byla chyba...“, ironicky poznamenávají autoři.
V letech 1958–1959 se terčem útoků staly synagogy v jižním Alžírsku: v Boghari granát hozený během bohoslužby zabil několik lidí a jedenáct dalších zranil, a v Bou Saada byla v předvečer svátku Jom Kipur usmrcena bombou mladá dcera rabína. V roce 1960 „proběhly v několika alžírských městech demonstrace vedené FLN“ a „velká synagoga v Kasbah v Alžíru byla za výkřiků „Smrt Židům“ přepadena a vypleněna. Na stěny byly nakresleny hákové kříže, svitky zákona byly znesvěceny a na jejich místo byla vyvěšena zelená, bílá a červená vlajka symbolizující nezávislost. V roce 1961 byl v Constantine uprostřed trhu zavražděn slavný hudebník Raymond Leyris. Židovský hřbitov byl znesvěcen v den židovského Nového roku; Henri Choukroun, cestující kadeřník, byl ubodán k smrti, když šel se svými dětmi do synagogy.
Lze uvést mnoho dalších příkladů. Toto svévolné násilí do značné míry vysvětluje existenciální strach, který ovládl alžírské Židy s blížící se nezávislostí. Plánované masakry vyvolaly hromadný exodus do Francie ještě před jejím nástupem. Ale to nejhorší mělo teprve přijít.
Období po příměří (březen–červenec 1962) bylo obzvláště příznivé pro únosy: zdroje uvádějí několik stovek pohřešovaných osob, francouzských i židovských osadníků, během těchto patnácti týdnů přechodu k nezávislosti. Tyto oběti nebyly nikdy nalezeny a jsou považovány za mrtvé, pohřbené v tajných hrobech FLN. Nejzávažnější událost však nastala těsně po tomto příměří: „Vyvrcholením bylo masové zabíjení 5. července 1962 v Oranu, v den oslav nezávislosti, při kterém bylo oficiálně zaznamenáno 700 mrtvých a pohřešovaných. „ Téhož dne, během několika hodin, ozbrojení výtržníci z místní wilaya FLN a členové ALN vtrhli do židovských čtvrtí a systematicky útočili na civilisty. Mezi nimi bylo mnoho žen. „Celé židovské rodiny toho dne zmizely v chaosu“, uvádí se v knize.
V týdnech následujících po tomto masakru téměř všichni Židé narychlo opustili alžírské území. Tento masakr, provedený s požehnáním Boumediena, „lze považovat za jasný vzkaz“ armády. Z 150 000 Židů, kteří v roce 1954 žili v zemi, jich v roce 1963 zůstalo jen několik desítek, protože většina z nich dala přednost „kufru“ před „rakví“.
