V roce 1948 žilo v Jemenu asi 55 000 Židů. Dnes jich je 50. Ačkoli nejznámější tragédií v historii jemenských Židů byly nepokoje, které následovaly po vyhlášení Státu Izrael, téměř 200 let předtím zažila židovská komunita v této zemi něco, o čem většina světa nikdy neslyšela: vyhnanství z Mawzy.

Stalo se to roku 1679, kdy se ke králi Imámovi al-Mahdímu Ahmadovi donesly zvěsti, že Židé pomáhají osmanským Turkům organizovat povstání. Král pohrozil, že jemenské Židy vyžene, pokud se odmítnou obrátit k islámu. Oni to odmítli.

Nežidovské kmeny, které s Židy obchodovaly, podaly králi v jejich prospěch prosbu, aby nebyli posláni do původně určeného strašného místa, ale místo toho do o něco méně strašného Mawzy. Tvrdily, že odtud budou mít větší šanci na pokání.

Ale i v Mawze to bylo vyčerpávající. Jemenský básník Šalom Šabazi, očitý svědek vyhnanství, napsal: „[Mawza’] je… místem obludných šelem a všech druhů lvů.“ Vyhnaní Židé umírali v obrovském počtu hladem, žízní a pod širým nebem. Po uplynutí jednoho roku byla poptávka po zemědělských nástrojích, které dříve vyráběli židovští řemeslníci, tak vysoká, že král neměl jinou možnost, než Židy přivést zpět.

Po návratu však Židé zjistili, že jejich domy jsou obsazené a jejich pozemky zabavené. Tehdy vznikla první osada v oblasti, která je dnes známá jako stará židovská čtvrť v Saná: skromné nové domy na místě, které se tehdy nazývalo „hyení pole“.

Zdroj