Zkreslené vyprávění o Izraeli jako o „zemi kolonistů“ se stalo přijímanou pravdou, zejména mezi generací, jejíž představa o globální politice se utvářela na základě útržků ze sociálních médií.

Avšak je to podlá lež. Vzhledem k tomu, že více než polovina Izraelců jsou potomci uprchlíků z okolních zemí Blízkého východu a mnozí další z nich jsou potomci přeživších holocaustu, je jejich označování za „koloniální“ směšné - ale také velmi nebezpečné.

Pogromy či nucené konverze ještě před vznikem Izraele na začátku 20. století přimělo mnohé Židy z Íránu a Iráku odejít do britské mandátní Palestiny. Po pogromech v Mašhadu v Íránu o století dříve byli ti, kteří nebyli zavražděni nebo se jim nepodařilo uprchnout, nuceni konvertovat k islámu.

Zatímco navenek tito konvertité vyznávali islám se vším všudy, dokonce přijímali arabská jména, doma si zachovávali svou židovskou identitu a tradice. Mnozí skrytí Židé stavěli synagogy v podzemí, v tajnosti pekli macesy o svátku Pesach a tajně dodržovali šabat.

Řada orientálních Židů v Izraeli vzpomínala na dávné události, když ještě žila v muslimských zemích, např. na tu, když si muslimské děti hrály na ulici, tak při některých hrách měly dělat co největší hluk a to z důvodu, aby podle islámské náboženské tradice zakryl zvuk „šófaru“, na který se troubí na židovský Nový rok.

V Iráku rovněž nebyla situace pro židovské obyvatelstvo jednoduchá. Iráčtí Židé žili pod britskou nadvládou spokojeně, ale po získání nezávislosti Iráku se antisemitismus silně rozmohl. Židé už nesměli zastávat veřejné funkce, jejich domy byly pravidelně rabovány. Při nepokojích byli vražděni a unášeni. Většina Židů uprchla a zanechala vše, co vlastnila.

V tomto příběhu nemůžeme vidět ani zbla kolonialismu. To je blízkovýchodní historie, která se promítá do příběhu Izraele. Odhaduje se, že 850 000 Židů bylo vyhnáno ze svých domovů v zemích jako Egypt, Libanon, Sýrie, Irák, Jemen, Tunisko, Írán a Libye, přičemž mnozí z nich se připojili k židovským komunitám, které v Izraeli žily po tisíciletí.

Také Židé, kteří přežili holocaust a kteří přišli na území Svaté země po osvobození z nacistických koncentračních táborů v roce 1945 a další roku 1948, neodpovídají koloniálnímu statusu. Pro Židy, kteří utekli před nacistickým pronásledováním do Palestiny, byl antisemitismus hlavní motivací. Pravda, měli bílou pleť, ale nezapadají do narativu „bílého utlačovatele“, kterým byli ocejchováni. Tito lidé, tolik zoufalí a zbídačení, proměnili bažiny v zemědělskou půdu a doslova přiměli poušť rozkvést.

Příběh Izraele je pravým opakem kolonialismu. Když Izrael dne 14.5.1948 získal nezávislost, původní obyvatelstvo, ať už židovské, muslimské, křesťanské nebo drúzské, dostalo volební právo. A stal se majákem pro volební právo žen na Blízkém východě, zejména pro muslimské ženy. Izraelští Arabové jsou nyní součástí struktury společnosti - jsou soudci, hlasateli, vojáky, sportovci a politiky. Muslimská strana Sjednocený arabský seznam byla součástí koalice 2021.