A zas je tu osmnáctý květen, datum, kdy v roce 1944 sovětské úřady na Stalinův rozkaz deportovaly Krymské Tatary z Krymu na Ural a do republik Střední Asie. Deportován byl celý národ – tedy vlastně ne, protože krymskotatarští muži byli pochopitelně na frontě a bojovali proti hitlerovcům. Příslušníci NKVD však vyhnali z domovů, svezli na nádraží a naložili do vlaků všechny ostatní Krymské Tatary, kteří na Krymu byli, statisíce lidí.

Nebyl to jediný deportovaný národ v Sovětském svazu, Stalin měl tento typ sociálního inženýrství v oblibě. Z domova byli do neznámých dálek odvezeni povolžští Němci, Čečenci, Ingušové, Meschetští Turci a další národy, nemluvě o „kulacích“, Polácích, příslušnících baltských národů a dalších „nevhodných“ kvantech lidí.

V případě Krymských Tatarů byla záminkou k deportaci jejich údajná spolupráce s německými okupanty, kterou však nikdy nikdo neprokázal. Ani nemohl, Tataři se chovali stejně jako jiní obyvatelé okupovaného Krymu: někdo držel pusu a krok, někdo bojoval v partyzánském hnutí – a muži byli, jak už řečeno, v armádě. Na rozdíl od jiných takto postižených národů se Tataři nesměli vrátit na Krym fakticky až do konce existence SSSR. Možná byl příčinou jejich odpor: desítky let usilovali o návrat na Krym peticemi, dokonce za něj demonstrovali na Rudém náměstí.

Já si letos toto smutné výročí připomínám četbou knížky dvou ukrajinských novinářů (abych byla přesná: novináře a novinářky), která se jmenuje „Mustafa Džemilev. Neústupný“. Je to jakýsi rozhovor s Mustafou Džemilevem, doprovázený mnoha popisy a faktickými vysvětlivkami. Džemilev je nejpřednějším představitelem Krymských Tatarů, byl jedním z nejdůležitějších hybatelů nenásilných protestů, odseděl si v sovětských věznicích a lágrech celkem kolem čtrnácti let (mimo jiné za protest proti okupaci Československa), držel řadu dlouhých hladovek a patřil mezi přední sovětské obhájce lidských práv. Asi neexistuje Krymský Tatar, který by neznal jeho jméno a obličej.

Měla jsem příležitost se s Mustafou Džemilevem několikrát setkat. Nejprve na Krymu – a to jsem měla pocit, že mluvím snad s nejúspěšnějším člověkem na světě. Usiloval přece o to, aby se jeho národ mohl vrátit domů, na Krym – a to se nakonec podařilo.

Jenže pak přišel zvrat – Rusko Krym anektovalo, ruské úřady fakticky zlikvidovaly krymskotatarské organizace včetně médií a knihovny v Bachčisaraji, desetitisíce Tatarů z Krymu uprchly před novým pronásledováním. A Džemilevovi ruské úřady zakázaly vstup na Krym. Žije tedy v Kyjevě (je poslancem ukrajinského parlamentu) a jako emisar Krymských Tatarů jezdí po světě a přimlouvá se za Krym a za svůj národ. O tom všem vypravuje knížka, kterou si čtu: moc veselé čtení to věru není. Jak ráda bych ji přeložila! Jen název mě trochu odrazuje: kolik českých čtenářů to jméno zná? A kdo by si ji tedy asi tak koupil?

LN, 17.5.2019