V Osmanské říši neexistovala pro poddaného možnost vlastnit půdu. Všechna půda náležela říši (sultánovi), a ti co ji obdělávali, byli ve skutečnosti jenom „nájemci“. Přesto však Židé, kteří se navraceli zpět Země izraelské, která v té době byla pod osmanskou nadvládou, mohli po roce 1880 půdu od sultána naprosto legálně a bez problémů vykupovat - prostě si ji na sebe registrovali. Roku 1858 vydala Osmanská říše pozemkový zákon, který nařizoval všem nájemcům půdy registrovat své vlastnictví. Sultán chtěl jednak zvýšit výnosy z daní a jednak také usiloval o větší kontrolu státu nad územím a jeho obyvatelstvem.

Většina obyvatel, včetně Arabů, neviděla potřebu si půdu, na které se nacházeli, na sebe registrovat a to z mnoha důvodů. Protože za prvé majitelé půdy podléhali povinnosti vojenské služby v osmanské armádě, za druhé jako obvykle nesouhlasili s mnoha nařízeními státu a za třetí odmítali platit daně a registrační poplatky sultánovi.

Avšak tento systém provázela také rozšířená korupce. Laxnosti usedlíků využívali někteří vysocí úředníci, kteří si připisovali půdu na sebe. Stávali se tak „půdními barony“ a od svých „nájemců“ vybírali vyšší daně, než samotný sultán nebo půdu velmi výhodně prodávali. To vedlo k mnoha protestům a nepokojům.

Takže shrnuto podtrženo, lokální Arabové, kteří si nyní říkají tzv. Palestinci, se nacházeli na území, které jim ani podle tehdejšího práva nepatřilo. Prostě ho nikdy nevlastnili, a tudíž na ně neměli právní nárok a další pravdou je, že masově kolonizovali a zalidnili území, které po tisíciletí patřilo Židům. Neustálá židovská přítomnost na území Země Izrael se datuje již od roku 2000 let př.n.l. Bible, archeologické nálezy a historické perské, asyrské, babylonské a římské dokumenty dokládají věčné spojení židovského národa s touto Svatou zemí.