Vrchnímu veliteli Bushovi Seniorovi, jeho generálům a rádcům se vytýká především to, že se operace nedotáhla do logického konce, Saddám Husajn nebyl svržen, což vytvořilo předpoklady pro druhou válku se stejným protivníkem. Lidé, kteří tehdy rozhodovali, namítají, že mezinárodní koalice tehdy neměla mandát na likvidaci Saddámova režimu a že příčiny, jež vedly k další válce, nemají nic společného s prvním konfliktem v Zálivu. Připomenu, že celá vojenská operace trvala celkem šest týdnů, z toho pozemní ofenzíva všehovšudy čtyři dny, po nichž irácké síly byly vyhnány z Kuvajtu, kvůli jehož okupaci válka vlastně vypukla.

Na straně Spojených států bojovalo několik desítek zemí, včetně těch, které nikdy nebyly americkými spojenci. Ztráty na životech činily 390 Američanů a 510 spojeneckých vojáků. U příležitosti 20. výročí newyorská Rada pro mezinárodní vztahy uspořádala veřejnou diskusi, na niž pozvala čelní činitele z tehdejší Bushovy administrativy. Je pozoruhodné, že největší spor se strhl mezi generálem Brentem Scowcroftem, tehdejším prezidentovým poradcem pro národní bezpečnost, a Paulem Wolfowitzem, bývalým náměstkem ministra obrany ve vládě Bushe Juniora, všeobecně pokládaným za hlavního architekta Druhé války v Zálivu.

Generál Scowcroft prohlásil, že by nic neměnil na průběhu a dopadech operace Pouštní bouře. Americká vláda se prý snažila respektovat mezinárodní řád, který se ustálil po ukončení studené války, a chtěla, aby byl zachován i nadále. Amerika se nepokládala za arogantní supervelmoc, která vytáhla do pole, aby potrestala darebáka, nýbrž za řádného člena mezinárodního společenství, jenž bojuje s nevyprovokovanou agresí. Americká strategie spočívala v udržování rovnováhy mezi dvěma znepřátelenými státy – Íránem a Irákem. Washington nechtěl, aby se irácký stát rozpadl na etnické součásti. Obsazení Bagdádu by vážně narušilo stávající rovnováhu sil, proto Američané nepodpořili lidové povstání, které propuklo v závěru války. Porážka zásadně oslabila Saddámův režim, který již neměl peníze na přezbrojení a nepředstavoval reálnou hrozbu pro region a svět, míní generál Brent Scowcroft.

Paul Wolfowitz, který je autorem recenze na knihu vzpomínek generála Scowcrofta, vysvětlil, proč jí dal název Příliš snadné vítězství. Rozhodnutí zahájit válku pokládá za naprosto správné a její vojenské vedení za brilantní. Má však za to, že odmítnutí podpořit lidová povstání bylo tragickou chybou s dalekosáhlými dopady. Nebylo by správné riskovat životy dalších amerických vojáků poté, co základní cíl byl zhruba dosažen. Jenže na místě zůstávalo americké letectvo a piloti museli nečinně přihlížet, jak Saddámovy vrtulníky decimují kurdskou a šíitskou domobranu. Nepřipustit postup republikánské gardy na jih bylo poměrně snadné. Tváří v tvář možné ztrátě dvou třetin území a většiny ropných zdrojů by irácká armáda nejspíše obrátila zbraně proti Saddámovi bez zásahu zvenčí – aspoň tak se to domnívá Paul Wolfowitz. Nesouhlasí ani s teorií regionální silové balance a má za to, že Saddámův režim nikdy nebyl užitečnou protiváhou Íránu. Spojené státy by dnes byly v mnohem horší situaci, kdyby proti nim stál nejen nepřátelský Írán, ale také nepřátelský Irák, míní Paul Wolfowitz.

Spor o dějinných událostech, který se vede po dvaceti letech, už na jejich průběhu nemůže změnit nic. Co se stalo, nemůže se odstát. Politici se zpravidla rozhodují pod značným časovým tlakem, v podstatě intuitivně. Důsledky jejich rozhodnutí se projevují až po mnoha letech. Věhlasný americký historik Arthur Schlesinger kdysi napsal: „Státník je vždy obětí mimořádných okolností, rukojmím krizových situací, který i v klidných dobách myslí v krátkých časových termínech.“ Výhoda potomků je v tom, že budou posuzovat jeho rozhodnutí na základě znalostí důsledků a okolností, o nichž samotný politik neměl zdání.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6