Před 75 lety byl v rámci nejslavnějšího soudního procesu historie vynesen ortel nad největšími nacistickými zločinci nechvalně známé třetí říše a druhé světové války. Má ale ještě dnes po více než tři čtvrtě století význam stíhat ty, ze kterých tato válka učinila vrahy, zrádce či udavače?

Vyhrát světovou válku bylo jednodušší než uspořádat norimberský proces, nechal se kdysi slyšet jeden z poradců amerického prezidenta F.D.Roosevelta.

Právní platformou k tomuto bezprecedentnímu historickému aktu se stala Londýnská charta vydaná 8. srpna 1945. Díky americkému tlaku získali váleční zločinci standardní právní status presumpce neviny. Byly to tedy samotní žalobci, kteří museli nashromáždit dostatek důkazů, jež obžalované před mezinárodním tribunálem usvědčí.

Legendárními se stala úvodní slova amerického žalobce Roberta H. Jacksona: „Skutečnost, že čtyři národy povzbuzené vítězstvím a stále ještě krvácející ze svých ran, zadržely svou pěst a dobrovolně své zajaté nepřátele předaly k potrestání soudu, je jednou z nejvýznamnějších poklon, jaké kdy síla složila rozumu.“

Bylo to skutečně velkolepé představení, ale svým způsobem také nemalý hazard, protože v procesu dostávali obžalovaní nebo jejich obhájci (které si mohli sami zvolit) poměrně velký prostor k obhajobě svých činů a potažmo i ke komentářům o smyslu a výhodách národního socialismu v Německu.

V prvních dnech procesu se této příležitosti briskně chopil druhý muž třetí říše Herman Göring, kterému se mistrně dařilo odrážet otázky žalobce a zároveň proces zesměšňovat. Časté odkazy na německé vlastenectví samozřejmě lahodily uším mnoha válkou potupených Němců (vše bylo vysíláno živě rozhlasem), u kterých se Göring stále těšil vážnosti a popularitě. Hrozilo, že většina z nich začne proces vnímat jako nenávistnou odplatu vítězů, nikoliv akt spravedlnosti.

Dalšího výslechu se proto ujal energický britský žalobce David Maxwell Fyfe, kterému se skutečně podařilo rozložit Göringovu obhajobu strategií přesně mířených otázek a konfrontací s množstvím klíčových dokumentů, obsahujících jeho podpis. Bývalý maršál dosedl na lavici obžalovaných s hlavou v dlaních jako poražený.

Revolta byla zažehnána a proces se od té chvíle odvíjel bez zbytečných obstrukcí a finální rezultát mezinárodního tribunálu zazněl 1. října 1946.

Norimberský proces ale nebyl pouze ohraničenou jednorázovou událostí, ve svých konsekvencích zásadním způsobem přispěl k následné kodifikaci mezinárodního práva a připravil půdu k vytvoření desítek normotvorných dokumentů a deklarací, které jsou v platnosti dodnes.

Další úsilí o dopadení nepotrestaných nacistických zločinců po skončení norimberského procesu značně zkomplikovala studená válka.

Američané či Britové zcela vědomě přehlíželi, jak Západní Německo kryje bývalé nacisty (až do 60. let často zastávající vysoké politické posty) a odmítá spolupracovat na jejich stíhání, protože Západ si v 50. letech zkrátka nemohl dovolit rozkol ve vlastních řadách, čehož chytře využívali ke své propagandě Sověti.

Zlom nastal až v roce 1961, kdy izraelská tajná služba Mosaad vypátrala a za použití thrillerového modu operandi navzdory hrozící diplomatické roztržce posléze unesla z Argentiny Adolfa Eichmanna, muže, jenž stál za realizací tzv.konečného řešení židovské otázky.

Eichmann byl podle očekávání v roce 1962 izraelským soudem odsouzen k trestu smrti (jedinému v dějinách Izraele) a Centrum Simona Wiesentala, které kvůli nedostatku financí bojovalo o holé přežití, zaplavily štědré dary a příspěvky od donorů z celého světa.

Zločiny druhé světové války se po zásluze opět vrátily na scénu veřejného zájmu a zatýkání nacistů utěšeně pokračovalo. Za jakousi symbolickou tečku tohoto snažení je často považován rok 1987 a proces s obávaným členem francouzského gestapa, známým pod přezdívkou „lyonský řezník“ Klausem Barbiem.

O to překvapivěji zapůsobila po 34 letech slova šéfa Wiesenthalova centra Efraima Zuroffa, podle něhož se na svobodě stále nachází ještě několik stovek nacistických zločinců, které je nutno pohnat před soud!

Je sice pravdou, že u zločinů proti lidskosti nelze aplikovat princip promlčitelnosti. Je rovněž pravdou, že bychom měli dbát na dodržování dříve stanovených principů. Přesto si pokládám otázku, zda má ještě dnes, 76 let po válce, smysl pátrat po bývalých nacistech a poté je v kolečkových křeslech, ve stavu, kdy už v drtivě většině případů nejsou schopni obviněním relevantně čelit, vítězně přivážet před soud. Není to spíše morální políček západní demokracii?

Bez ohledu na závažnost zločinu má přece mít každý člověk právo na spravedlivý proces. A ten už za těchto podmínek nejsme schopni žádnému z těchto lidí garantovat.

Příkladem budiž aktuální případ z Německa, kde soud vydal zatykač na Irmgard Furchnerovou, bývalou sekretářku v koncentračním táboře Stutthof. Je obžalovaná, že během druhé světové války napomohla k vraždám více než 11 tisíc vězňů. Podle prokuratury Furchnerová pracovala v letech 1943 až 1945 v táboře poblíž Gdaňsku jako sekretářka, písařka a stenotypistka pro tamního velitele Paula Wernera Hoppeho. Mimo jiné přepisovala jeho rozkazy k popravám či seznamy deportovaných, kteří pak zamířili vlaky do Osvětimi. V té době jí bylo 18, respektive 19 let. Dnes je jí 96 let!

Co k tomu dodat? Snad jen, že Efraim Zuroff je s tímto úlovkem nadmíru spokojený. Obrázek si udělejte sami.

Abych parafrázoval už zmiňovaná úvodní slova morimberského procesu od amerického žalobce Roberta H. Jacksona:

Skutečnost, že v tomto případě dokážeme zadržet svou pěst, by byla nesporně významnou poklonou síly zdravému rozumu.