O zvěrstvech nacistů toho bylo napsáno hodně a nikdo rozumný je nezpochybňuje. Ovšem brutální násilí komunistů a jejich ozbrojených složek si s nimi v mnoha případech nezadalo. O tom je třeba také mluvit.

Evropský parlament nedávno schválil rezoluci k 80. výročí neblaze proslulého paktu Molotov-Ribbentrop a správně připomněl, že spoluzodpovědnost za vypuknutí II. světové války má i Sovětský svaz. Jistě, jak hitlerovské Německo, tak Stalinova říše zla zahájily vojenské agrese proti zemím, které je nijak neohrožovaly. V tom je rozdíl mezi mnichovskou dohodou a tzv. Smlouvou o neútočení ze srpna 1939. Ta první byla rovněž hanebností, ale Velká Británie s Francií si s Německem nerozdělily sféry vlivu v Evropě a neútočily na jiné státy.

Zločiny nacistického Německa jsou známé a je zbytečné o nich psát. Jenomže srovnatelných válečných zvěrstev se dopouštěl i Sovětský svaz a jeho ozbrojené složky včetně Rudé armády.

Navíc ty mají v mnoha případech svůj počátek ještě před začátkem II. světové války. V Polsku a v Pobaltí začaly už před červnem 1941 masové deportace statisíců civilistů do sibiřských gulagů, které si s transporty Židů do vyhlazovacích lágrů nijak nezadaly. Krutost bolševiků doložila například Litevka Malvina Pranaitieneová: „Rodiny roztrhali od sebe, děti byly odvedeny od rodičů. Spolu s dalšími ženami jsem cestovala v přecpaném dobytčáku, kde bylo pouze jedno vědro na tělesnou potřebu, pitná voda žádná. K jídlu jsme nedostávaly nic.“

Po začátku války je odvedli z vlaku a zavřeli do nějakého lágru, kde ležely na betonové podlaze zesláblé bez jídla a nakonec se nemohly ani hýbat. Nelze se tedy divit, že ony ženy 29. června uvítaly německé vojáky jako osvoboditele. Nutno říct, že Němci - vojáci Wehrmachtu - se k nim zachovali lidsky, dali jim najíst a nechali je prohlédnout a ošetřit lékařem.

V litevském Panevežysu rudoarmějci zavraždily lékaře a personál v místní nemocnici, zdravotní sestra Zinaida Kanevičiene byla znásilněna a umučena. Stalo se 26. června 1941. Nejedná se však o ojedinělý případ masakrování zdravotnického personálu v pobaltských nemocnicích. Kromě nich se obětí sovětského zabíjení staly i desítky dělníků z místních továren.

Bolševičtí násilníci dokonce vraždili i děti na táboře. V Rainaiském lese našli místní obyvatelé po jejich odchodu 76 mrtvol mladých chlapců – skautů. Dvě těla měla z úst vytržené jazyky, u čtyř pak chyběly vyrvané genitálie. Třem z těl někdo z katů vložil penis do úst. Řad těl měla deformované nosy, roztříštěné hlavy a rozdrcené čelisti. Chlapci byli postříleni typicky bolševickým způsobem - kulkou do týlu. Jeden hoch měl zatlučený dřevěný kolík do oka.
Ve věznici Kretinze po sobě komunistické stvůry nechaly mučící kůl. Vězeň byl k němu přivázán ocelovým lanem, pálen, natírán kyselinou solnou, bylo mu uřezáno pohlaví a vypíchány oči.

Rudí zločinci tak v první dny války brutálně pozabíjeli na tisíce Pobalťanů. Násilí zmíněné z Litvy se nevyhnulo ani zbývajícím pobaltským státům Lotyšsku a Estonsku.
Jen pro srovnání, v Estonsku se obětí stalinských represí stalo během jednoho roku na 60 tisíc obyvatel ze zhruba milionového národa. V tehdejším Československu se zhruba deseti milionů Čechů a Slováků zahynulo v letech 1939 až 1945 360 tisíc lidí. V poměru k počtu obyvatel tak Estonců navíc během jediného roku zahynulo víc než Čechů a Slováků.

V celém Pobaltí nacházeli postupující němečtí vojáci jasné důkazy sovětského řádění - zvěrsky umučené Litevce, Estonce a Lotyše, kterým sovětští katani uřezávali genitálie a uši, vypíchávali oči, vytrhávali nehty, pálili kůži apod. Tisíce Ukrajinců byly bestiálně ubity ve Lvově a dalších městech.

Sovětský svaz také nebyl signatářem Ženevské konvence a dalších smluv o zacházení s válečnými zajatci a dokonce odmítl nabídku hitlerovského Německa, že se obě strany budou těmito úmluvami řídit. Existují rovněž doložené případy, kdy sovětští vojáci útočili na německá zdravotnická zařízení jasně označená červeným křížem a zabíjeli jejich pacienty.

Současné Rusko nikdo neviní z těchto komunistických zločinů, tak jako nynější Německo nikdo rozumný neviní ze zločinů nacistických. Sami ruští představitelé zdůrazňují, že Rusko se nerovná dřívější Sovětský svaz. Já s tím nemám problém, ale pak nechápu, proč Rusové reagují podrážděně, když se připomínají prokazatelně doložené sovětské válečné zločiny.

Doporučená literatura:
Norman Davies – Polsko, dějiny národa ve střední Evropě
Jan Beneš - Zločin genocidy. Litva v drtivém obětí velkého bratra SSSR
Petr Kubík - Rudé stíny: Sovětské válečné zločiny 1941-1945
Luboš Švec – Dějiny pobaltských zemí