„Al-Káida byla dlouho velmi nebezpečnou organizací…, nikdy však nedosáhla (a to se týká celého „radikálního islamismu“) ani zlomku nebezpečnosti totalitních režimů, jako byl nacismus či komunismus….Je zvláštním paradoxem, že dnešní likvidátoři Usámy bin Ládina tehdy tomuto muži pomohli získat prestiž a bojové ostruhy… Dílem byla americká podpora radikálních islamistů důsledkem jisté politické naivity, dílem však přinesla své ovoce právě porážkou něčeho daleko nebezpečnějšího (komunismu), než čím se později radikální islamismus stal. V tomto ohledu se (mírně cynicky řečeno) tak Američanům možná jejich slepá podpora jakýchkoli odpůrců komunismu snad i vyplatila. Lidově řečeno:“Vytloukli jeden klín druhým – ale výrazně menším.“

Na první dekádu měsíce května připadají významná výročí našich i světových dějin 20. století, která dokumentují nebezpečná úskalí pragmatické politiky „vytloukání klínů“. Mnichovská dohoda měla katastrofální důsledky, a to zdaleka nejen pro nás. Motivy dvou demokratických mocností, které ji ratifikovaly, nebyly právě nejušlechtilejší. S pomoci „hnědého“ klínu měl být vytlučen klín „rudý“ – nesrovnatelně nebezpečnější.

Publikace Mnichovský přízrak (Benamou, G.M., Paseka 2008) mistrně oživuje tuto historickou událost, jež se stala symbolem hanebné politiky ustupování agresi a porušování mezinárodního práva. Bohužel, pan Forman dosud nerealizoval svůj záměr na filmové zpracování „Mnichova“. Následující pasáže z dopisů britského premiéra A.N. Chamberlaina sestře Idě (ss. 60-62, 207-209), která byla jeho důvěrnicí, však nevyžadují komentář.

„…Hitlerovo Německo má v regionu stabilizační úlohu. Víš dobře, že už náš otec snil o „britsko-německém spojení“…Dnes všem ukáži, že se s Hitlerem jednat dá…A tak jsme se shodli .. na Sudetech a na tom, co musíme ze své pýchy demokratů obětovat. A to ze dvou důvodů: protože jde o světový mír. A také –to si nesmíme skrývat- proto, že kancléř Hitler nám může dobře posloužit proti bolševismu – našemu opravdovému nepříteli. S Hitlerem se totiž dá alespoň mluvit – a myslím si, že si na něj nemohou stěžovat ani průmyslníci z Porúří, ani důstojníci z Reichswehru. Se Stalinem se mluvit nedá. Je to nenasytný medvěd, který má jedinou touhu: vrhnout se na nás a spolknout nás i s koloniemi, zničit naši kulturu. Pravým barbarstvím je bolševismus… klidně přijímáme heslo, jímž náš urážlivě častují v intelektuálských plátcích: „Lepší Hitler než Stalin.“

..zájmy britských bank v Československé republice ..nejsou zdaleka zanedbatelné…
udělal jsem všechno, abych Hitlera „nerozrušil“..Dnes večer nám zbývá k dořešení pár detailů, především finanční odškodnění, a myslím, že pak budu hoden předstoupit před tvář Hospodina, protože se mi podařil zázrak. Mír! Mír, Ido! Mír pro naši generaci… Měli jsme snad rozpoutat evropskou, možná světovou válku kvůli –jak jsem to řekl v parlamentu díky Tvé skvělé formulaci- pouhé hádce v jakési vzdálené zemi a lidem, o nichž nic nevíme? Měli jsme snad potopit britské impérium kvůli Benešovým rozmarům, abychom kryli jejich tyranskou vládu a surové zacházení se sudetskými Němci? …máme snad jinou volbu? Francii? Nespolehlivá, špatné letectvo. Spojenectví s Rusy? Spolčit se s tím ďáblem Stalinem proti muži, s nímž se konec konců můžeme dohodnout? Američané? Roosevelt do toho Spojené státy nikdy nezatáhne!
…Aleluja… Přízrak války je zažehnán…měl jsem pravdu, když jsem v této světové záležitosti s Hitlerem zvolil cestu „jemné umírněnosti“, které nás učí Pán.“

Historická fakta jsou však neúprosná. Československo-sovětská spojenecká smlouva byla uzavřena z iniciativy Benešovy exilové vlády v roce 1943, a to s platností na dvacet let. Druhá fronta nebyla otevřena v roce 1942 ani v roce 1943, ale teprve po stalingradské a kurské bitvě. Většinu našeho území neosvobodila právě z těchto důvodů americká, ale sovětská armáda. Dohoda o demarkační čáře mezi armádami spojenců byla uzavřena se souhlasem všech zúčastněných stran. Totéž platí i o rozdělení sfér vlivu Sovětského svazu a Spojených států v poválečné Evropě. Zodpovědnost za jeho tragické důsledky nelze proto připsat pouze jedné straně. V našem historickém kalendáři není jen srpen 1968 a únor 1948, ale také březen 1939 a v neposlední řadě září 1938.

Termín „totalita“ patří od listopadu 1989 k nejfrekventovanějším. Máme dokonce i Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Není však totalita jako totalita. Každý totalitní systém má svá specifika. „Rudá“ totalita měla nemalý podíl na porážce „hnědé“, což bychom měli především my respektovat, přinejmenším v měsíci květnu. Člověk je však tvor, jak praví Dostojevskij, který má dvě nohy a je krajně nevděčný. Na levé noze jsme stáli čtyři desetiletí a na pravé zatím stojíme polovinu této doby. Máme opravdu nejvyšší čas naučit se používat obou.

Na uvážlivý přístup k minulosti upozorňuje Ch.Brennerová, jedna z nejlepších znalkyň českých dějin v Německu (Nemluvme o totalitarismu, Respekt 39/2010). Pracuje v Collegiu Carolinu v MNICHOVĚ, což je výzkumné zařízení, které se zabývá českými dějinami. Na otázku, jak vidí českou obdobu Gauckova úřadu – ÚSTR, mj. uvedla:

„V úspěšné práci mu překáží už fakt, že má ve svém názvu slovo „totalitarismus“. Vědecká instituce by měla název pečlivě zvolit, protože vyjadřuje i to, jakým pzpůsobem se hodlá svému úkolu věnovat. K tomu, abychom popsali či analyzovali české dějiny od okupace v roce 1939 až do roku 1989, se pojem „totalitarismus“ hodí jen v nejobecnějším významu slova… Západní historiografie mluví o „socialistických diktaturách“. Základní prvky totalitních států tu najdeme i nadále, ale nelze přehlédnout, že i když stát v 80. letech ještě chtěl být „totalitním státem“, který všechno a každého kontroluje, už neměl sílu tuto roli naplnit..V 80. letech se stát dokonce musel smířit s tím, že prostřednictvím samizdatu vznikla alternativní veřejnost, kterou už neměl sílu zničit…“

Pokud používáme termín komunistická totalita bez uvozovek, dopouštíme se hrubé nepřesnosti. Jde o pseudokomunistickou totalitu, o totalitu „komunismu“ s feudálními rysy (nomenklatura + právní zakotvení ÚV KS + třídní justice etc.). Sovětský systém byl protiprávní a jeho některé rysy byly zločinné. Podstata totalitního systému Třetí říše byla zločinná. Považovat tyto formulace za slovní ekvilibristiku by znamenalo klást rovnítko mezi nacismus a komunismus. V tom spočívá největší úskalí studia totalitních režimů.

Podstatný rozdíl je i v zániku obou totalitních systémů. „Perestrojka a glasnost“ umožnily relativně pokojnou (s výjimkou Rumunska) – ve srovnání se zánikem Třetí říše - transformaci v demokratické systémy. (Moscow´s Revolution… Gorbachev gave people the courage to believe freedom was possible… the half million Soviet troops stationed in East Germany were ordered to keep to their barracks…, Time, June 29 -July 6, 2009).

Na závěr jen dvě poznámky k „Teroristově lhůtě spotřeby“. Zda „radikální islamismus nepředstavuje ani zlomek nebezpečnosti totalitních režimů, jako byl nacismus či komunismus“, potvrdí či vyvrátí blízká budoucnost. Nelze proto vyloučit korekci lidového rčení: „Vytloukli jeden klín druhým – ale výrazně větším.“

Obdobně je tomu i s pokračováním války proti terorismu. Lze dovést tuto válku k vítěznému konci? Je to opravdu jediný způsob jak odvrátit nebezpečí stupňování sebevražedných teroristických útoků?

Kroměříž, 8. května 2011