HISTORIE: Trestanci na ostrově Sarah (2)
Život trestanců na nepatrném ostrůvku Sarah byl těžký, pro mnohé prostě netolerantní. Ne každý ale uvažoval o útěku po moři či divočinou. Někteří jednoduše chtěli spáchat sebevraždu. Problém byl v tom, že většina lidí v této době byla silně nábožensky založena a podle učení církve, katolické i protestantské, byla sebevražda těžkým hříchem, po němž by následoval ještě těžší trest. Sebevrahovu duši by si vzal samotný ďábel! Jak se přes takovéto dilema přenést? Takto vznikaly sebevražedné pakty, jichž bylo v té době dost i v později založeném Port Arthuru. Dva trestanci učinili spolu smlouvu, podle níž jeden z nich zabije toho druhého, nožem, sekerou, čímkoliv, co bude po ruce. O to, který z nich se stane vrahem a který jeho obětí, se losovalo. Pochybným vítězem byl ten, kdo měl být zavražděný, protože o osudu jeho duše nebylo v myslích obou zúčastněných sebemenších pochyb – byl mrtvý a dostalo se mu toho, čeho si zasloužil, dostat se do nebe, v jež všichni věřili. Vrah byl na tom hůře, měl přece jen na svědomí vraždu, a stanul tak kromě soudu zemského, kde se trestu smrti provazem nevyhnul, také před soudem božím, který by třeba mohl pro něho dopadnout lépe. Podstatné ale bylo, že ani jeden z obou mužů nebyl sebevrahem, takže se oba, aspoň podle svého přesvědčení, vyhnuli tomu nejtěžšímu zločinu, jehož se mohl dopustit člověk žijící na počátku 19. století.
Některým z těch, kteří učinili takovouto smlouvu, se ale nevedlo tak, jak by si byli přáli. Vězeň jménem Trenham se například pokusil ubodat k smrti svého společníka, ten ale přežil. Místo toho, aby byl poslán do Hobartu, kde by byl odsouzen k smrti provazem, mohl se vyzpovídat knězi a tím pádem skončit v nebi, dostalo se mu těžkého bití a poté byl Trenham nucen nadále žít jako trestanec na ostrově Sarah. Pokud jde o bití prováděná většinou neblaze proslulou kočkou s devíti ocasy, podle záznamů, které strážci poctivě udržovali a které se dochovaly, bylo například v roce 1823, tedy na samém počátku života trestanecké kolonie, uštědřeno celkem 9100 ran do zad. Kočka, která se přitom užívala, byla podle všeho větší a těžší než ta, jaké se běžně užívalo na moři, a měla navíc dvojnásobně dlouhou násadu. To je celkem pochopitelné – námořníka, který byl zbičován, bylo zapotřebí při obsluze lodi, zatímco trestanec byl snadno nahraditelný a mohl klidně umřít. Kočka na Sarah měla proto navíc na každém z devíti silných kožených ocasů sedm uzlů a užívala se pro řadu provinění, od menších až po ta těžká, jakými byly pokusy o útěk. Pro ty bylo stanoveno maximum 100 úderů, což bylo na samé hranici přežití i pro značně tuženého člověka.
Za menší přestupky proti zákonům se většinou udílelo 25 ran. Přesné záznamy sice neexistují, ví se ale o tom, že rekordmanem v počtu obdržených ran je trestanec přezdívaný Scrummy Williams. Ten jich údajně dostal celkem 500, pochopitelně ne najednou. Během jednoho z četných bičování, jichž se mu dostalo, byl poté, co obdržel 75 ran, prohlášen za neschopného jich dostat víc – při provádění těchto trestů musel být přítomen lékař – a byl poslán do nemocnice. Tam se měl Williams vyjádřit vzpurně o svém trestu, takže se mu dostalo brzy nato zbývajících 25 ran. Zřejmě přežil, ale o jeho osudu se dál nic nedozvídáme.
Snad nejhorší na tom bylo, že pokud se trestancům dostalo bičování a trest byl prováděn během dne, kdy se normálně pracovalo, odsouzený byl ihned po jeho vykonání poslán zpět do práce. Nanejvýše mu byla krvavá záda natřena doktorovým pomocníkem prasečím sádlem. Stávalo se dokonce často, že tentýž muž, který byl zbičován a poslán do práce, byl příštího dne zbičován znovu, protože nebyl schopen odvést pořádnou práci. Takový rozsudek mohl vynést velitel tábora. Trestanci, kteří se dopustili vážných zločinů, bývali obvykle souzeni v Hobartu, kde se i konala většina poprav. Velitel tábora Wright se ale jednou rozhodl nechat soudit a popravit tři uprchlé trestance přímo na ostrově, to aby jejich poprava odradila ostatní trestance od podobných úmyslů. Wrightova taktika se ale s velikým úspěchem nesetkala. Dva z odsouzenců těsně před popravou nasadili hrdinné tváře, přítomnému veliteli se vysmívali, vykládali si vtipy a vůbec se chovali před shromážděnými trestanci tak, jakoby jim na jejich osudu nijak nezáleželo. Experiment se nezdařil, soudy a popravy se od té doby už vždycky vedly a prováděly v Hobartu.
KONEC
Autorovy stránky:
http://www.vkoreis.com/
http://www.vojen.com/