V těchto dnes poutá pozornost české veřejnosti – kromě chaotických opatření proti koronaviru – hlavně situace v Bělorusku. A v kultuře pak film Agnieszky Hollandové Šarlatán o rozporuplném léčiteli Janu Mikoláškovi. Pozornost by si však zasloužil předchozí snímek polské režisérky, byť bohužel není v české distribuci.

Jmenuje se Pan Jones a je o britském či přesněji řečeno waleském novináři Garethu Jonesovi, který jako jeden z prvních informoval západní svět o ukrajinském hladomoru z let 1932–1933. Leč namísto ocenění dočkal se nevděku, ba pomlouvačné kampaně.

Jones tvrdě narazil na hradbu západních popíračů hladomoru, motivovaných buď ideologicky, nebo pragmaticky (či rovnou zištně) – péčí o dobré vztahy se sovětskou říší, které se zvláště v době velké hospodářské krize jevily výhodnými.

Hollandová líčí jak Jonesův pobyt v Sovětském svazu, jeho přímou (a přímo hororovou) zkušenost s hladomorem, včetně scén dětského kanibalismu, tak jeho zápas po návratu o to, aby pravda vyšla na povrch. Obchodní a politické zájmy však v Británii či ve Spojených státech působily drsně proti.

Jedním z hlavních Jonesových protihráčů je Walter Duranty, nositel Pulitzerovy ceny a moskevský zpravodaj listu New York Times. Sovětskou realitu ve svých článcích dlouhodobě přikrašluje, hladomor popírá, proti Jonesovi vede pomlouvačnou kampaň.

Výměnou za to se těší exkluzivnímu postavení moskevského zpravodaje vlivných amerických novin, kterému občas poskytne interview i sám Stalin. Taky může vést přepychový život v luxusním moskevském hotelu nebo pořádat bujaré dekadentní večírky.

Hladomor z počátku 30. let tvrdě zasáhl především Ukrajinu. Ale i jižní Rusko, severní Kavkaz a Kazachstán. Nešlo přitom o nějakou přírodní katastrofu. Stalin a jeho klika ho nechali uměle vyvolat, aby zlomili rolníky, kteří se vzpírali kolektivizaci. Ukrajinci jsou dokonce přesvědčeni, že Stalin tak záměrně hodlal vyhladit samotný ukrajinský národ.

Hladomoru podlehly miliony lidí. Byť se o přesnější počet obětí historici dodnes přou, i ty nejnižší odhady začínají někde u tří čtyř milionů. Sovětský diktátor každopádně způsobil (nebo přinejmenším notně podnítil) jednu z největších tragédií 20. století, počtem obětí i mírou utrpení plně srovnatelnou s holokaustem.

Ovšem ukrajinský hladomor nepředstavuje pouze tíživou vzpomínku z minulosti. Podle řady ukrajinských činitelů, ze kterých je na prvním místě nutno zmínit bývalého prezidenta Viktora Juščenka, by měla paměť hladomoru tvořit jednu z ústředních součástí moderní ukrajinské národní identity.

Ukrajina se pak snaží o mezinárodní uznání hladomoru za genocidu, čemuž dlouhodobě a vehementně oponuje Ruská federace – nejspíše i kvůli tomu, aby jako nástupnický stát Sovětského svazu nemusela případně platit odškodnění.

Film Agnieszky Hollandové Pan Jones, na Ukrajině distribuovaný pod titulem Cena pravdy, tudíž upozorňuje na událost, kterou se dosud plno vlivných sil snaží vymazat z lidské paměti.

A taky na smutnou skutečnost, jak snadno mohou v západních demokraciích a jejich slovutných médiích politické a ekonomické zájmy podporovat nemravnou spolupráci s diktátorskými režimy.

Autor je politolog na FSV UK

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus