Zatčení v hotelu Latham
Když se Hayhanen ztratil, dostal Fisher z Moskvy rozkaz: "Okamžitě se sbal a pomocí jiných osobních dokladů opusť Spojené státy." Nelegální rezident si nedal říct, chtěl dokončit některé rozdělané operace, a proto se stáhl na Floridu. Když se nic nedělo, vrátil se s doklady na jméno Collins do New Yorku, ale do hotelu.
Hayhanen netušil, jak si jeho nadřízený říká, ani kde bydlí. Nicméně o jeho ateliéru něco málo věděl. To agentům FBI stačilo, aby ho ve čtvrti Brooklyn vypátrali. Když vešli dovnitř, viděli, že je prázdný, nikdo tam nebydlel.
Přesto instalovali v protějším domě pozorovatelnu. Když se tam po několika týdnech večer rozsvítilo světlo, sledovali dalekohledy muže, který vešel, a po odchodu z domu se na něj navěsili. Vzápětí našli v bytě tajnou schránku s ofotografovanými spisy. Ráno 21. června 1957 neznámého člověka v hotelu Latham zatkli.
Vyzvědač odmítal s vyšetřovateli mluvit. Čekal, až se jeho spolupracovníci ukryjí. Až po několika dnech se přiznal, že je Rus. Jak se jmenujete? Fisher si vzpomněl na zesnulého kolegu z NKVD-KGB: "Rudolf Abel." Američané se pokoušeli "Abela" získat. Když s námi budete spolupracovat proti Sovětskému svazu, propustíme vás na svobodu a dáme vám vysoký plat. V opačném případě můžete čekat za krádeže vojenských a atomových informací až trest smrti. Zatčení vábení odolal.
Požádal, aby mohl napsat na sovětské velvyslanectví. Ale konzul ho zklamal - odpověděl, že "žádného sovětského občana Abela" nezná. Udělal zásadní chybu - nezeptal se Moskvy.
Centrála rozvědky pořád netušila, kam se Fisher propadl. Teprve když se jako "Abel" objevil koncem října 1957 před soudem, zjistila, že je to ztracený nelegál.
Soudce poslal čtyřiapadesátiletého vyzvědače na třicet let do vězení. To bylo prakticky na doživotí. Američané ho obdivovali - napsal ve svých memoárech jeho obhájce James B. Donovan. Kromě angličtiny uměl pět jazyků, vyznal se v elektronice, chemii a atomové fyzice, matematice, četl si Einsteinovy vědecké spisy, maloval.
Zrádce Hayhanen zahynul za čtyři roky při automobilové havárii. Nezinscenovali ji jiní sovětští agenti? Nebyla to pomsta Moskvy? Je to možné, NKVD-KGB se vždycky snažila zlikvidovat své lidi, kteří zradili, a to pokud možno nenápadným způsobem.
Výměna za pilota U-2
Fisher si odpykal čtyři a půl roku. Dne 10. února 1962 ho Američané v Berlíně vyměnili za pilota Garyho Powerse, sestřeleného ve špionážním letadle U-2.
Chvalozpěvy Donovana a amerického tisku na "Abela" se Sovětům hodily. To je člověk, z něhož můžeme udělat nového hrdinu studené války! Ale titul hrdiny SSSR dostat nemohl. Přítel z NKVD-KGB to vysvětlil jeho manželce jednoduše: "Měl židovské jméno, a oznámení v novinách by proto nevypadalo dobře."
Třebaže Fishera uvítal předseda KGB Vladimír Semičastnyj, náčelníky správy nelegálů generál Anatolij Lazarev ho podezíral, že se stal americkým agentem. Navrátilce k práci v centrále nepustili. Teprve po několika letech mu umožnili, aby přednášel na špionážní škole, cestoval po SSSR a některých zemích východního bloku, kde vybraným příslušníkům bezpečnosti vyprávěl o svých zkušenostech.
Srpnové přepadení Československa nepříznivě zapůsobilo i na mnohé příslušníky rozvědky KGB. "Pro většinu nelegálů byl vpád do Československa šokem," napsal Jevgenij Baj v listu Izvěstija 2. září 1994, když popisoval osudy nelegála Vladimira Stančenka. "Tehdy ještě žil Abel. Stančenko k němu zašel: Rudolfe Ivanoviči, co se to děje? Ale ten jenom lomil rukama..."
Fisher zemřel v listopadu 1971 ve věku osmašedesáti let. V roce 1990 vydala sovětská pošta známky s portréty tří význačných špionů včetně Fishera.
Plukovník KGB z Moravy
Moskevská centrála neustávala ve snaze vytvořit v USA několik rezidentur nelegální rozvědky. Opět narážela na nejrůznější problémy - Rusové neuměli na Západě obchodovat, ani žít, manželské páry nelegálů se rozváděly.
Lépe si vedl Dalibor Valoušek, mladý komunista z jižní Moravy. V září 1955 ho zverbovala československá výzvědná služba a poslala na univerzitu do východního Německa, aby ses tam zdokonalil v němčině: Potom tě pošleme do západního Německa, abys tam sledoval neofašisty!
Avšak o mladíka projevila zájem mocná KGB. Češi ho tedy předali Rusům. Ti ho začali důkladně školit, za manželku mu nabídli Argentinku, která byla jejich špionkou. Valoušek odmítl - líbila se mu jedna Němka. Když ji KGB prověřila, dala mu souhlas, aby se vzali. A současně ji také zverbovali.
Cesty nelegálů do cílové země bývají dlouhé, někdy jim jejich nadřízení ani neřeknou, kam s nimi počítají. To byl i případ Valouška, který dostal dokumenty na Rudolfa Herrmanna - německého vojáka, který za války zmizel u Stalingradu.
Nejprve přešli novomanželé Herrmannovi koncem roku 1957 jako uprchlíci z Německé demokratické republiky do Spolkové republiky Německo. Po pěti letech dostali příkaz, aby se přesunuli do Kanady. V centru Toronta si otevřeli lahůdkářství. Třebaže prosperovali, musela jim Moskva vypomoci 10 tisíci dolary. Hermann se vydával za nacistu - v jeho obchodě se začali scházet soukmenovci. Mohl tedy posílat do Moskvy zprávy o neonacistickém hnutí v Kanadě i ve světě. Současně se přeškoloval na fotografa a kameramana - v téhle profesi se snáze dostane k vlivným lidem. Současně řídil agenta KGB Hugha Humbletona, Kanaďana, který neprošel bezpečnostní prověrkou u NATO, ale dostal se jako profesor ekonomie na vysokou školu v Quebecku.
Rezident pro případ války
V roce 1968 nařídila Moskva Herrmannovi, aby se přesunuli poblíž New Yorku. Měl proniknout do Hudsonova institutu, jednoho ze středisek, kde se tvořilo strategické myšlení USA. Ale podle legendy, pod níž vystupoval, neměl vysokoškolské vzdělání. Navíc nebyl na tento úkol ani intelektuálně vybaven. Snažil se najít někoho ze zaměstnanců institutu, ale marně.
Drahý úkol byl závažnější. V případě konfliktu mezi Východem a Západem měl Herrmann jako rezident převzít kontrolu nad všemi sovětskými vyzvědači na východním pobřeží. Zatím je řídili špioni s diplomatickými pasy z New Yorku a Washingtonu.
Nelegál si založil firmu na výrobu dokumentárních filmů. Dokonce spolupracoval na výrobě filmové biografie senátora Edmunda Muskieho, demokratického kandidáta na místo viceprezidenta USA. Moskva ho opět dotovala - drby z okolí každého politika ji zajímaly, vždyť mezi nimi mohou být zajímavé informace.
V březnu 1969 nařídila centrála Herrmannovi, aby napsal anonymní dopis do Kennedyho kosmického střediska. "Vlastenec" měl varovat před vypuštěním lodi Apollo 10 - znervóznit odborníky a kosmonauty. Nic se však nestalo, generálka na přistání na Měsíci dopadla dobře.
Hermann dál paběrkoval informace, které neměly velký význam. A spolu s centrálou čekal, že kápne na zlatý pramen. Svého staršího syna Petera přesvědčil, aby i on začal pracovat pro KGB - studoval na vysoké škole, přátelil se s mladíky, kteří mohli v budoucnosti převzít důležité funkce ve vládě či v průmyslu. Nelegála Moskva ho pravidelně povyšovala - nakonec byl plukovníkem KGB.
Spolupráce, nebo vězení!
V květnu 1977 kariéra skončila - kontrašpionáž FBI je nejméně dva roky sledovala. Nyní oba manžele zadržela a současně hlídala jejich dva syny. Dostali na vybranou: buď spolupráci proti Moskvě, anebo soud a děti do internátu. Hermann-Valoušek zvolil spolupráci - rádiem vysílal centrále informace, které mu připravovali Američané.
Asi po roce začali Sověti Herrmanna a jeho rodinu podezírat, že není v pořádku. Údajně i Herrmann při setkání se svou spojkou v Mexiku prozradil, že musí pracovat jako dablér. Ovšem tohle jsou informace, které nelze bezpečně ověřit.
Po dvou letech americká kontrašpionáž tuhle hru s Moskvou ukončila. Celou rodinu odvezla do Nového Mexika, kam se Sověti těžko dostávají. Valoušek-Herrmann si zvolil nové jméno: Alexander Holar. Údajně proto, že slavného českého grafika Holara si vážil. A pod tímto jménem žije na předměstí Washingtonu, kam se později přestěhoval, dodnes.
Potíže přetrvávaly
Vysílání dalších nelegálů opět selhávalo. Vrcholem byl případ Klementije Korsakova, který měl nastoupit na Herrmannovo místo. Jeho předností bylo, že jako syn z rusko-německé rodiny vlastnil západoněmecký pas. Ale v lednu 1990 zašel v Moskvě na americké velvyslanectví a ke svému úkolu se tam přiznal. KGB jeho návštěvu okamžitě zaregistrovala a Korsakova nechala uvěznit na psychiatrické klinice.
Mezitím se ve druhé polovině osmdesátých let rozhodlo vedení sovětské rozvědky činnost nelegálů v USA obnovit v nebývalém rozsahu. Začátkem devadesátých let přijeli do Spojených států první z nich, postupně i další, celkem jedenáct mužů a žen. Před deseti lety je začala FBI sledovat a nedávno je zadržela. Místo aby je postavili před soud, kde by je čekalo nejméně desetileté vězení, se prezidenti Obama a Medveděv dohodli na jejich výměně za čtyři ruské občany, vězněné za údajnou špionáž. Největší výměna vyzvědačů v historii se odehrála v pátek 8. července 2010 na ploše vídeňského letiště.
Tajné války pokračují. Nelegálové však nejsou tak absolutní zbraní, jak si ruští bolševici před devadesáti léty vysnili.
Vyšlo v Reflexu 29, 22. 7. 2010
Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz