Region Blízkého východu je poznamenán tragickými válečnými událostmi mezi Židy a palestinskými Araby. Židovské obyvatelstvo začalo naplňovat svůj sen o znovuvybudování ztracené vlasti v Palestině. Počáteční harmonické soužití mezi oběma etniky se po nástupu muftího Husejního změnilo v nesmiřitelnou nenávist, která vyústila v sérii krvavých pogromů vůči Izraelitům. Britové, aby uklidnili Palestince, reagovali tím nejhorším způsobem, a to tím, že vydali Bílou knihu omezující židovskou imigraci na minimum, čímž prakticky nechali Židy napospas nacistickému běsnění.
Bezprostředně po vzniku Izraele propukla válka naplno a zanechala za sebou mnoho obětí a materiálních ztrát. Arabští vůdcové byli hnáni bezbřehou fanatickou enávistí s cílem jednou provždy vymazat židovský stát z mapy a jeho obyvatele buď zabít, anebo vyhnat mimo toto území. Na druhou stranu je třeba přiznat, že i na izraelská strana, ne však jako celek, se dopouštěla krutých zločinů. Hnutí tzv. irgunistů vyvolalo vyvraždění dejrjasínských (arabských) obyvatel, ale oficiální vláda Židovské agentury tyto zločiny rozhodně odsuzovala a neschvalovala žádné násilí proti svým arabským sousedům.
Ačkoliv se stal antisemitismus oficiální vládnoucí linií mnoha muslimských států, našli se i mezi muslimy stateční lidé toužící po mírovém soužití se státem Izrael, ale za své hrdinství zaplatili cenu nejvyšší. Mezi spravedlivé muže Blízkého východu patřili jordánský král Abdaláh I. a libanonský premiér Riad Bey al Solh. Oba politici na začátku 50. let toužili uzavřít mírovou smlouvu s Izraelem. Jordánský král Abduláh intenzivně jednal s izraelskou političkou Goldou Meyrovou, odmítal veškeré násilí a ujišťoval ji, že se Jordánsko k útoku proti Izraeli nepřidá. Vztahy mezi oběma představiteli byly přátelské a srdečné. Hlavním nepřítelem jordánského krále se stal již zmiňovaný mufti Husejní, mající za cíl "vyčistit" celou Palestinu od Židů. Husejní vyhlásil prozatimní vládu "celé Palestiny", ovšem zajordánský král Abduláh vládu Husejního neuznal ani přes varování Egypta, Sýrie, Libanonu
a Iráku. Za svůj celoživotní postoj zaplatil cenou nejvyšší, dne 20. 7. 1951 během návštěvy mešity Al Aksa v Jeruzalémě byl husejníjovským gangem zavražděn.
Dalším arabským předákem, snažícím se uzavřít separátní mír s nově vzniklým židovským státem, byl Ryad Bey Al Solh, který cítil do jisté míry obdiv ke Státu Izrael. Do deníku si napsal: Užasl jsem nad tím, co jsem viděl v židovských osadách. Zúrodnili písečné duny, získali z nich vodu a proměnili je v ráj. Uznal práva Izraelců na svatá místa v Jeruzalémě, tím si však rozhněval Palestince, kteří ho zavraždili v Amánu 16.7.1951.
Do dějin Blízkého východu se však navždy zapsal egyptský prezident Anvar Sadat. Tento člověk strávil svá mladá léta v egyptské armádě, účastnil se převratu proti králi Farukovi. Anvar Sadat se ujal vlády po Násirovi, po potupné porážce s Izraelem v šestidenní válce se snažil "vrátit čest" Egyptu a o šest let později zaútočil na Stát Izrael. Propukla tak Jomkipurská válka, která stála tisíce obětí na obou stranách. I přes vysoký počet obětí byl Anvar Sadat s výsledky této války spokojen a mohl s hrdou tváří začít s Izraelem vyjednávat. Je třeba zmínit, že Anvar Sadat na rozdíl od většiny muslimských politiků nikdy nesdílel protižidovský postoj, jeho rozpoutání války bylo čistě politického charakteru. Neuvěřitelné se stalo skutkem. Anvar Sadat jako první arabský politik zahájil mírové jednání s izraelskou republikou. Navštívil Jeruzalém. Dne 4.9.1978 započaly v Marylandu mírové rozhovory mezi Sadatem a izraelským premiérem Beginem. Vyjednávání byla zdlouhavá a složitá, ale oba politici vytrvali a uzavřeli mírovou smlouvu v Camp Davidu 17. září 1978. Nejdůležitějším bodem mírových jednání byl slib Izraelců, že opustí území Sinajského poloostrova, a Egypt se zavázal, že uznává právo Izraele na existenci a ukončí bojkot Izraele. Dne 26. 3. 1979 uzavřeli Anvar Sadat s Menachenem Beginem mírovou smlouvu mezi oběma zeměmi, která trvá dodnes. Téhož roku obdrželi oba politici Nobelovu cenu míru. Okolní arabské státy zuřivě odmítaly tuto smlouvu a rozhodly se vyloučit Egypt z arabské ligy. Mnozí arabští předáci volali po zničení "sionistické entity" a opětovný návrat Egyptu do ligy byl dovolen až roku 1989. V říjnu 1981 Khalid Islambouli zavraždil Anvara Sadata během vojenské přehlídky.
K dnešním umírněným arabským představitelům patří Sheikh Jabari, žijící v Hebronu. Jabari uznává právo Izraelitů žít v tomto městě, navštěvovat posvátnou hrobku patriarchů, odmítá veškeré násilí k prosazování politických cílů a za to čelí odporu a nenávisti nejen příslušníků hnutí Hamás , ale i "umírněného" Mahmúda Abbáse, jehož přívrženci hrozí Jabarimu smrtí. Můžeme doufat, že tento člověk přežije.

To je jen několik příkladů realisticky uvažujících arabských politiků, jimž islámský fanatismus a militantnost nezatemnily smysly a kteří vlastně svými postoji i obětmi prošlapávali cestu k jedinému možnému řešení situace na Blízkém východě – cestu k mírovému řešení. Přitom nepadli rukou nebo nejsou v ohrožení odvěkých nepřátel – Židů – ale jejich krutý závěr života či pronásledování jim připravili jejich vlastní arabští bratří. Geografická realita v této oblasti je však určena zcela jednoznačně – samostatný, neustále se rozvíjející stát Izrael již pevně vrostl do mapy světa, zůstane zde pevně zakotven i v další době. Arabové musí jednou uznat, že Židé budou jejich sousedy - ať chtějí nebo nechtějí - a že jediná cesta pro budoucí generace je mírová úprava vzájemných vztahů. Malý David si své právo na existenci vybojoval nad obrovským Goliášem nejen dlouhodobým utrpením, ale i svou krví a konstruktivním demokratickým rozvojem.