Dva dny před koncem loňského roku odešel na věčnost ve věku úctyhodných sta let 39. prezident Spojených států amerických James Earl Carter, známý spíš jako Jimmy Carter. Latinské přísloví říká: „De mortuis nil nisi bonum dicendum est.“ V překladu přeneseně: „O mrtvých jen dobře.“ Ano, je jistě dobré toto rčení ctít, ale jistě nikomu nebrání v tom, aby zpětně nesměl hodnotit historické osobnosti a události. Nedávno v jednom z českých týdeníků vyšel glorifikační článek věnovaný Carterovu prezidentství. Dovolte tedy nyní malou glosu týkající se politické činnosti a odkazu nedávno zesnulého exprezidenta, glosu reagující na oslavování Carterovy politiky.

Jimmy Carter pocházející ze státu Georgia byl jistě vzdělaný a nadaný jedinec, několik let aktivně sloužil u amerického námořnictva, kde dosáhl hodnosti poručíka. Po odchodu z armády si přes počáteční obtíže obstojně vedl i jako podnikatel v oblasti zemědělství. Stal se i autorem většího množství knih včetně vlastní autobiografie. Do vyšších pater politiky vstoupil jako guvernér svého domovského státu za Demokratickou stranu v roce 1971. Ve funkci pak usiloval především o odstranění rasové diskriminace. Již o tři roky později se rozhodl kandidovat na prezidenta USA. Už v primárkách mu nakonec paradoxně napomohla skutečnost, že na celostátní úrovni nebyl příliš známý, a také jeho neúnavná kampaň. I když sám sebe považoval za centristicky orientovaného politika, do boje o Bílý dům šel s klasickou levicovou agendou, mj. výrazně zdanit bohaté, vytvořit nové federální úřady nebo snížit rozpočet na obranu. Úřadujícího prezidenta Geralda Forda nakonec ve volbách porazil, když získal 297 volitelů.

Během své vlády (1977-1981) se Carter stále více orientoval na ochranu životního prostředí, na ochranu lidských práv a na boj proti chudobě. Carterovi se podařilo úspěšně zprostředkovat uzavření mírové dohody mezi Izraelem a Egyptem, jinak se ovšem stále více odkláněl od klasické reálpolitiky a brzy začal být chápán jako slabý prezident. Ve jménu lidských práv odmítal podporovat některé protikomunisticky orientované režimy v jižní Americe. Nicméně v případě Carterovy politiky lze hovořit o uplatňování klasického dvojího metru. Díky němu byla navázána užší spolupráce s komunistickou Čínskou lidovou republikou na úkor Čínské republiky na ostrově Tchaj-wan, v Nikaragui se mohli moci ujmout marxisté, nevadila spolupráce se zairským diktátorem Mobutuem, s představitelem liberijské vojenské junty Doem nebo s indonéským prezidentem Suhartem, iniciátorem krvavé okupace Východního Timoru. Prezident Carter také uzavřel dohodu s vojenským vůdcem Omarem Torrijosem o odevzdání Panamského průplavu Panamě do konce roku 1999. Za Carterovy vlády bylo prosazeno zbrojní embargo vůči Jihoafrické republice, aby se oslabil tamější režim uplatňující rasovou segregaci (oddělení), a silným nátlakem na relativně prosperující africkou Rhodesii bylo umožněno, aby moc v této zemi postupně převzal marxisticky orientovaný diktátor Mugabe, který ji pak dovedl k všestrannému úpadku. Carterově administrativě se nedařilo ani v afghánské otázce a totální fiasko zaznamenala v Íránu, kde padl spřátelený režim šáha Muhammada Rezy Pahlavího a moci se ujala islámská a ostře protizápadní teokracie. Carter se od svého dosavadního spojence zcela odvrátil, těžce nemocnému šáhovi odmítl pomoci i jako soukromé osobě v exilu a ten se nakonec díky podpoře prezidenta Anvara Sadata uchýlil do Egypta. Navíc selhala operace, jejímž cílem bylo osvobodit zadržované Američany v Teheránu. Jisté podpoře se dokonce těšili i od moci odstavení maoističtí Rudí Khmerové, kteří předtím nastolili teror vůči vlastnímu obyvatelstvu v Kambodži. Americké hospodářství rovněž ztrácelo pod Carterovým vedením kondici. Carter jako prezident proslul podle pamětníků i tím, že se v Bílém domě zčásti obklopil poněkud neohrabanými podřízenými, a také chtěl většinu agendy vyřizovat úplně sám a odmítal pověřit i podružnějšími úkoly svůj tým.

Nejspolehlivější zhodnocení Carterovy éry provedli sami voliči. Vtipně vybídl občany k nové volbě během debaty republikánský protikandidát Reagan: „Pokud se vám vede lépe než před čtyřmi lety, volte mého soupeře. Pokud ne, je tu i jiná nabídka.“ V prezidentských volbách konaných dne 4. listopadu 1980 Jimmyho Cartera drtivě porazil právě Ronald Reagan. Carter tehdy získal pouhých 49 z 538 volitelů, když uspěl jen v několika státech na východním pobřeží, v domovské Georgii, Západní Virginii, Minnesotě a na Havaji. Bývalý prezident Carter se nicméně z veřejnosti nestáhl a dál se snažil být aktivní, zejména po návratu demokratů do Bílého domu. Angažoval se ve zvláštních misích na Blízkém východě, v Severní Koreji, na Haiti, v Bosně či Súdánu. Roku 2002 byl odměněn Nobelovou cenou za mír. Pozapomenutý prezident, který prý podle některých svých nekritických obdivovatelů přechytračil Brežněva a celý socialistický blok (že by výrazem americké převahy byly dva polibky od Brežněva při schůzce?), stále komentoval politické dění a zákulisně se stále snažil zasahovat do dění v Demokratické straně. Zde například neváhal podpořit ultralevicového senátora Sanderse, který usiloval o nominaci na prezidentského kandidáta. Nemůže ani moc překvapit, že obdivoval a oceňoval působení často viditelně indisponovaného prezidenta Bidena. Jimmy Carter se v politickém důchodu rovněž stal pravidelným kritikem Izraele, neváhal se setkat i s představiteli teroristického hnutí Hamás. V roce 2008 se také angažoval při zániku tradiční monarchie v Nepálu, ačkoliv to znamenalo de facto předání moci komunistickým rebelům. Tolik tedy k připomenutí politického odkazu nedávno zesnulého amerického exprezidenta, někdy přezdívaného prezident-kazatel, Jimmyho Cartera.